Rajčatová sezóna je na vrcholu, a tak jsme s J. před šabatem vyrobily zavařená krájená rajčata a přidaly další 3 sklenice do našeho "potravinového fondu" pro příští Pesach. Je to opravdu velmi jednoduché, potřebovaly jsme jen:
Rajčata nakrájíme, zasypeme solí a necháme cca hodinu stát. Po hodině směs krásně pustí šťávu. Rajčata i s tekutinou naplníme do sklenic až po okraj, zavíčkujeme a zavaříme v hrnci s horkou vodou cca 20 minut. A o Pesachu se můžeme těšit na mazzapitzu a macáně (lasaggne z macesů).
Vždy, když na začátku srpna v našem supermarketu sekci "Grilování a zavařování" nahradí pastelky a sešity s velkým nadpisem "Zpátky do školy", lehce znervózním a v začnu cítit nevolnost v dutině břišní. Vím sice, že není nutné se plašit, prázdniny ještě zdaleka nekončí a před námi je pořád spousta koupání, táboráků a horských túr. Přesto se mě ale hned zmocní první záchvěv zářijové úzkosti ze snahy všechno na začátku školy vymyslet, nakombinovat, naplánovat a jednoduše zvládnout. Každý rok mám připravené velké plány a promyšlené strategie, jak dosáhnout toho, aby všechny moje děti už 31.srpna měly bačkůrky, ze kterých neleze palec, jarmilky, které netlačí, a aby bylo jasné, kdo je kdy vodí nebo vyzvedává z baletu a skauta. Každý rok je plán důsledně vykoumaný a zdánlivě neprůstřelný a vše by se teoreticky mělo hladce rozběhnout tak, aby ze mě byla matka jako z příručky: Přes veškerou snahu ale nakonec vždycky alespoň část plánu dopadne takto: Předpokládám, že většina rodičů to má stejně. Začátek roku je opravdu nesnadné období, všichni se snažíme, ale lehké to není pro nikoho. Bohužel je velmi jednoduché nechat se zahltit úkoly, propadnout panice a vyšťavit se hned na začátku. Proč si dělat iluze, klopýtnutí mě pravděpodobně i přes můj "letošní neprůstřelný plán" čekají i toto září. Nicméně tento podzim budu vybavena také dobrou radou vinařského příběhu, který mi v pátek v úplně jiné souvislosti připomněl můj známý L. Třeba se bude hodit i vám:
Starý vinař vyšel ráno do vinice se svým malým vnukem. Dal mu do ruky vinařské nůžky a řekl: "Ostříhej tu část vinice, která je nalevo svahu, já si vezmu na starost tu, která je napravo. Večer se pak sejdeme nahoře." Oba se pustili do práce na svém dílu vinice. Za pár minut dědeček slyší, jak vnuk v první řádce usedavě pláče. Jde se za ním podívat a vidí, že chlapec opravdu hned u desátého ostříhaného keře sedí a naříká: "Dědo, já to nikdy nemůžu zvládnout. Vždyť se podívej, jak je ten svah dlouhý. Vždyť se nemůžu dostat až nahoru, tohle přeci nikdy nedodělám!" Děda se na vnuka s pochopením podívá, pohladí ho po ramenou a řekne: "Samozřejmě, že to zvládneš. Ale nesmíš se pořád soustředit na to, jak velký kus ti ještě zbývá. Vezmi si čepici a hoď ji v řádku do dálky. Pak si vždycky řekni, že dostříháš až ke keři, ke kterému čepice dopadla. Až se dostříháš až k čepici, hoď ji do řádku dál a zase stříhej až k ní. Uvidíš, že večer se sejdeme nahoře." Přijde mi to jako dobrá rada pro jakýkoliv komplexní problém. Nedávno mi jedna maminka u nás ve škole vyprávěla, jak těžké pro ni vždycky bylo řídit z Prahy do Brna po D1 a jak se cítila paralyzovaná náročností a délkou té cesty. Pak si ji ale rozdělila na díly a od té doby si říká: "nejdřív dojedu do Čestlic, pak do Humpolce, pak do Velkého Meziříčí..." a od té doby jezdí s mnohem větším klidem. Přeji vám krásnou poslední třetinu léta a klidný start do školy. Tuto neděli se chystá zajímavá akce, která by určitě neměla uniknout vaší pozornosti, pokud v létě rádi s dětmi cestujete po České republice a objevujete její krásy. Bude se konat Den židovských památek, během kterého budou na jeden zpřístupněny nejrůznější regionální židovské památky - nejčastěji synagogy a hřbitovy - které běžně nejsou veřejnosti otevřené. Kromě toho bude možné navštívit i objekty, které jsou otevřené veřejnosti i během roku, ale příští neděli se v nich bude vybírat jen snížené vstupné. Můžete se tak podívat například do nedávno opravených budov, které byly rekonstruovány v rámci projektu "10 hvězd" (třeba do krásné synagogy v Úštěku (ta je na obrázku výše), Mikulově, do Židovského obecního domu v Boskovicích, atd.) nebo i do pražské Jeruzalémské synagogy, kde je v současné době umístěna výstava o obnově židovských památek od roku 1990.
Více se o tomto projektu dozvíte z jeho webových stránek, kde najdete i interaktivní mapu, kde se dozvíte, které objekty lze navštívit a získáte o nich i základní informace. Třeba se někde potkáme:-) Možná se vám zdá, že straším "sáňkami v létě", ale třeba se i vám bude hodit malý letní strejček na pesachové období. Nevím, jak u vás, ale u nás každý Pesach nakoupené košer le-pesach potraviny pečlivě odměřujeme a dáváme je "na příděl" - tedy nejde, aby si člověk jen pro chuť otevřel kyselé okurky a snědl je, nebo "jen tak vzal sýr", když na něj má zálusk, protože jedna konzerva prvního stojí 80 Kč a balení druhého 150 Kč a navíc já třeba s okurkami počítám do pomazánky a se sýrem do lasagní na určitý den. Přiznávám, že i každé ráno u snídaně podezřívavě koukám na stolovníky a nenápadně odměřuji, jak dlouho nám po jejich zásahu do sklenice vydrží pesachová marmeláda. Kromě toho, že jsou pesachové potraviny vzácné a drahé, musí se pro ně chodit na židovskou obec, kde se před Pesachem nakupuje ve velkém a táhnout sklenice s tunami masa je těžké, objednávání v e-shopech v zahraničí je zase drahé. Navíc mnohé pesacové výrobky chutnají úplně jinak, než jsme zvyklí, a tak když z nich něco uvaříme, děti to často nejedí a drahá pochutina pak končí po několikadenním okorávání v lednici v koši. Vyrobit si doma žlutý tvrdý sýr košer na Pesach asi zkoušet nebudu, ale přesto jsme se s J. a R. dohodly, že si letos vyrobíme v létě alespoň sirup, marmelády, kyselé okurky a krájená rajčata (skvělá na košer le-pesach pizzu a do lasagní). Včera a dnes jsme zkusily první várku. Na košer le-pesach výrobky jsme si pořídily úplně nové sklenice, lahve a trychtýř. Z pesachového nádobí jsme vytáhly pesachový nůž, sběračku a měchačku. Sklenice použijeme později znovu, nádobí přidáme do košer le-pesach nádobí, tedy považujeme to za investici. Vykošerovaly jsme si 2 hrnce a masový dřez, který v době před Tiša be-av nepoužíváme, řádně jsme vyčistily linku a daly se do toho. Jako první jsme se pustily do mátovo-citrónového sirupu, který jsme vyrobily podle receptu z blogu Vaříme s Marcelou. Kromě cukru nepoužívá žádné další konzervační látky, takže není třeba na Pesach recept nijak upravovat. Potřebujeme:
V hrnci jsme smíchaly všechen cukr s vodou, rozmíchaly a přivedly k varu. Nechaly jsme vařit cca 10 minut. Mezi tím J nakrájela mátu a vymačkala citronovou šťávu. Mátu a citron jsme přidaly do vroucí směsi vody a cukru, nechaly projít varem a odstavily z plotny. Původní recept radí nechat směs odstát zakrytou cca 2-3 hodiny. My jsme vařily večer, a tak jsme nechaly odstát až do rána. Než jsme šly spát, připravily jsme ještě první fázi meruňkové marmelády. Potřebovaly jsme:
Marmeládu jsme vyrobily podle návodu výborné Maškrtnice. Meruňky jsme vypeckovaly a nakrájely na malé kousky. Pak jsme je zasypaly cukrem, pořádně promíchaly, podle návodu zakryly a nechaly na noc odstát. Byt jsme měly provoněný mátou, meruňkami a cukrem, na lince dva zakryté hrnce a mohly jsme jít spát. Druhý den jsme začaly posledním úkolem - zavařováním okurek. Ty jsme vyrobily podle receptu Dity P. Pesachový fígl tentkrát tkví v tom použít pesachový ocet (stále je k dostání v košer obchodě na ŽOP), použít sůl bez jódu (na obrázku je italská sůl bez jódu s hechšerem, kterou mají asi úplnou náhodou na rohlik.cz) a nepoužívat hořčičné semínko (je kitniot). Všechny ostatní ingredience jsou stejné jako u běžného zavařování okurek... ...a stejný je i postup. Když jsme měly hotové okurky, vrátily jsme se k dokončení prvních dvou úkolů. Nejdřív jsme přes plátýnko slily do vyvařené lahve mátový sirup: Pak jsme dodělaly i marmeládu. Meruňky naložené v cukru krásně pustily šťávu. Do směsi jsme vymačkaly citrony a vše povařily podle výše zmíněného Maškrtničina návodu. Ten kromě cukru a citrónu jsme nepřidává žádnou jinou ingredienci, což se nám hodí, protože díky tomu marmeláda zůstane košer na Pesach. Cukr a citrón by měly udělat svou želírovací a konzervační službu samy. Vzniklou horkou směs jsme ještě horkou klasicky nalily do vyvařených sklenic (J. trvala na tom, že i to udělá sama, což se neobešlo bez následků...) Vše jsme zavíčkovaly - a je hotovo.
Pesachu, letos jsme na tebe připraveni s velkým předstihem! Můj muž M. je profesí vinař a pracuje v našem rodinném vinařství. Na dvou z našich vinic - které jsou sice malé, ale velmi důležité z hlediska kvality hroznů, které na nich rostou - dvě zaměstnankyně v posledních týdnech trestuhodně zanedbaly tzv. zelené práce, vážně zbrzdily dozrávání hroznů a ohrozily jejich zdraví v případném deštivém počasí. Když to zjistila K., sestra mého muže, která vinařství šéfuje, rozhodla se místo pláče nad rozlitým mlékem svolat na minulou neděli "rodinný teambuilding", který spočíval v tom, že se celý náš široký rodinný klan sešel na vinici a všichni jsme se společně pustili do podlomu (očištění kmínků), osečkování (zkracování letorostů) a nápravy dalších škod. Mě, kavárenského povaleče, manuální práce na rozpáleném příkrém svahu vinice nesmírně duševně občerstvila (i když zároveň samozřejmě naprosto odrovnala mé netrénované údy). Když jsem se prodírala liánami révy vinné a vysvobozovala hrozny ze zajetí přebujelých vinných šlahounů a listů, nemohla jsem se ubránit srovnání svého pop up laického vinařského počínání a práce s dětmi, která je mým běžným zaměstnáním. Naše vinice jsou běžně pečlivě a pravidelně udržované a je na ně radost pohledět. I réva, která je před pročištěním, vypadá dobře - je vidět, že její růst má řád, že vinař ví, jaký s ní má záměr. Tažně se opírají o drátky mezi sloupky, hroznů je na révě tak akorát - ani málo ani moc - jsou zdravé a to vše je doprovázeno přiměřenou okrasou listí. Prostříhat takovou révu je snadné a každý vinař to rád udělá. Stačí pár zásahů nůžkami a réva je ještě krásnější než předtím. Někdy může vinohradník dokonce zaexperimentovat a vyšperkovat už tak dobrý přístup něčím neobvyklým. Podobně je to u nás učitelů s dobrými žáky - všichni je máme rádi a rádi je učíme. Víme, že nám sami hodně pomáhají, protože když k nim přicházíme, oni už sami zvládnou hodně i bez nás. Když jim pomůžeme byť jen trochu, sami od sebe rychle postupují dopředu a jsou čím dál lepší. Můžeme si dovolit s nimi i experimentovat, dávat jim neobvyklé úkoly, posouvat je netušenými směry. Když jsem se před řezem s obavami laika ptala M.a K., jak mám poničenou zarostlou vinici stříhat, řekli mi, že se nemusím bát, protože cokoliv udělám, révě nakonec určitě může jen pomoct. A tak jsme se všichni začali drápat do prudkého svahu a během dne jsme postupně keře révy vylepšovali - prosvětlili jsme je, ulevili jim od tíže všeho listí a celých tažňů, které na nich rostly navíc, a případně je osvobodili od všeho plevele, který je zatěžoval zvenku. Na konci našeho snažení réva zdaleka nevypala tak, jako vypadá na našich pečlivěji udržovaých vinicích - keře byly po provzdušnění lehce rozcuchané a jakoby vylekané, některé větve byly trochu nepřirozeně pokroucené tím, jak jsme jejich divoce rostoucí letorosty museli zastrkat za drátky řádek proti jejich předchozímu nezřízenému růstu a hrozny oslabené zastíněním a nedostatkem slunce v minulých týdnech byly drobnější, než by v této fázi roku měly být. Nicméně všechny keře vypadaly o obrovský kus lépe, než na začátku zušlechtění a celá vinice neuvěřitelně prokoukla. Zatímco u dobře ošetřované révy by při pomyslné škále měření od 0 do 100 v této části roku bylo dobré osečkování vylepšením ze 70 na hodnotu 80, tedy o 10 bodů , zapomenuté a opožděné hrozny díky naší péči poskočily ze 30 na 60 o celých 30 bodů. Podobně je to se všemi našimi "obtížnými", "opožděnými" nebo "problematickými" dětmi. Málokomu se chce do prudkého kopce do houští plevele a náletů plného prachu a komárů, aby se s jejich nestandardnosmi utkal. Ale když už se tam vydáme a opravdu chceme dětem pomoct, téměř cokoliv pro ně uděláme, jim pomůže. Pravděpodobnost, že dosáhnou ve všech směrech stejného úspěchu jako děti nadané nebo takové, které měly na začátku cesty prostě větší štěstí, je hodně malá. Ale v relativním měřítku se mohou oproti nadanějším dětem mnohem více posunout, jejich pokrok může být mnohem více vidět. A klíč k tomuto posunu držíme my - vinaři, rodiče, učitelé a další dospěláci hrající roli v jejich dětském světě. Když jsem se M. po práci během zasloužené svačiny ptala, jak moc myslí, že náš řez ovlivní výslednou sklizeň, řekl mi: "Teď už ani náš řez vinici do super stavu nevrátí. Ale vylepšili jsme to, určitě jsme jí pomohli a zachránili jsme ji. A nakonec to bude i přes všechny průšvihy zajímavé víno. Protože réva na tomto kopci má nevšední duši."
A to je skvělá zpráva pro víno, děti i kohokoliv "s nevšední duší" chyceného v přemýšlení nad rolí průšvihů, nezdarů a chyb v průběhu období Tří týdnů. (Více o Třech týdnech si můžete přečíst ve výše zmíněném odkazu - jde o období sebezbpytování v období od půstu 17. tamuzu do Tiša be-av. Letos připadá na termín od.11. 7. do 1. 8.) První dvě fotografie přiložené k tomuto článku fotgrafovala na našich vinicích moje neteř I.M. Bagel - kulaté pečivo s dírou uvnitř - je dnes poměrně běžnou součástí nabídky mnoha pekařství, zejména ve velkých městech. Já sama si ale pamatuji, jak jsme na děravé housky v 90. letech poprvé v Praze koukali s velkým zájmem jako na největší exotiku v kavárně Bohemia Bagel, kde se tato novinka poprvé začala v Čechách prodávat. Bagely často považujeme za typické americké pečivo, což ale není úplně přesné. Bagel do Ameriky přinesli polští Židé a ještě před několika dekádami bylo i v USA opravdu jídlem typickým pouze pro židovské obyvatelstvo a ostatní Američané jej vůbec neznali. Joan Natan ve svém článku A Short History of the Bagel dokonce tvrdí, že když se ve 40. letech minulého století přestěhovali a chtěli nenápadně zjistit, zda jejich sousedé jsou Židé, nabídli jim jako pohoštění bagely. Pokud je poznali a věděli, co to je, nebylo pochyb, že to je židovská rodina. Bagel má pohnutou historii. Nikdo vlastně neví, kdo kdy přesně upekl první prototyp, ačkoliv o tom existuje spousta dohadů a legend. Mně se moc líbí jednoduché vysvětlení, které nabízejí autoři filmu The Tribe když tvrdí, že Židé se tak bytostně považují za outisdery "that they invented a bread with only an outside." Když jsem se na zvláštnosti a zajímavosti spojené s bagely ptala kuchaře Huga Hromase, hned mi řekl, že na tomto pečivu není nic tak světoborného. Jde o "praktické housky", které mají díru uvnitř proto, aby se daly ve velkém snadno přenášet na tyči (viz obrázek níže). Schválně se dělají tak, aby měly co největší povrch "uzamknutý" karamelovou krustičkou (ta je výsledkem vaření ve sladké vodě a následným pečením v troubě), který bagelům zajišťuje jen pomalé vysychání a tím dlouhou trvanlivost. Podobné děravé trvanlivé pečivo má podle Huga i mnoho jiných národů - Italové, Rusové, Arabové a nakonec i Češi v podobě preclíků. Ať tak či onak. Bagel s Philadelphií a uzeným lososem s kapari je klasika a delikatesa. S J. a R. už druhé léto zkoušíme bagely vyrábět doma. Pokud jde o estetickou stránku, moc nám to nejde, jak sami za chvíli uvidíte. Ale bagely jsou moc dobré, chválil je právě i přisný Hugo a proces výroby se nám moc líbí. V základu vycházíme z tohoto videa s velmi propracovaným a až lékárensky přesným postupem, ovšem naše výrobky pak vypadají úplně jinak:-) My na přípravu potřebujeme: mísu, rozdělaný kvásek, cca 400g chlebové mouky, sůl, teplou vodu a třtinový cukr - pokud máte, pak se místo cukru hodí javorový sirup, ale ten my jsme na horách, kde jsme tentokrát vyráběly, neměly. Vypracujte hutné elastické těsto a nechte jej cca 2 hodiny v pokojové teplotě vykynout. Z vykynutého těsta vytvarujte bagely (video výše vám velmi názorně ukáže, jak na to) a dejte je na plech s pečícím papírem. Přikryjte potravinovou fólií a nechte přes noc v chladu kynout. Je opravdu důležité tentokrát kynutí v chladu zpomalit, aby těsto nezkyslo. Druhý den ráno ohřejte ve velkém hrnci vodu oslazenou třtinovým cukrem nebo javorovým cukrem, vložte do ní bagely a povařte je v ní z každé strany zhruba jednu minutu. Uvařené bagely vyskládejte na plech potažený pečícím papírem, případně posypejte oblíbenými semínky, a cca 15 minut pečte. Náš výsledek tentokrát vypadal takto. Oku to moc nelahodí, ale bylo to opravdu moc dobré. Pokud máte s bagely nějaké zkušenosti a víte, jak na to lépe, neváhejte mi napsat.
Když jsem ve svých mladých letech chodila na univerzitě na hodiny židovské filosofie k doktorce Rukriglové, fascinovala mě informace o tom, že Rambam, významný židovský filosof středověku, pečlivě odměřoval aktivity svého dne tak, aby 8 hodin pracoval, 8 hodin studoval Tóru a 8 hodin spal. (Níže je obrázek známé Maimonidovy sochy z jeho rodné španělské Córdoby). Když jsem byla mladá, bezdětná, unavená studentka, udivovalo mě to, že se tolik hodin učil Tóru a že celou noc spal. Teď, když jsem trochu starší pracující rodič, stále mu závidím těch 8 hodin spánku, ale hlavně si kladu otázku, kdy se ve svém nabitém programu věnoval svým dětem. Samozřejmě můžete namítnout, že čas strávený s dětmi byl zřejmě v sekci "studium Tóry". Ale mě hlavně zajímá, kdy si s nimi pročítal leporela, skládal puzzle, stavěl hmyzí hotel a takové ty další rodičovské věci. S příchodem léta jsem vždy vděčná za klidnější čas se svými holčičkami, dost času na společné vaření, čtení, výlety a nicnedělání (můj vděk je systematicky narušován pocty zoufalství nad intenzivnějším prázdninovým kontaktem s jejich sourozeneckými hádkami o to, kdo bude mačkat čudlík u výtahu, kdo bude sedět vedle táty, kdo si začal nebo kdo bude kdekoliv první nebo druhý, ale to jistě každý prázdinový rodič dobře zná). Vždy si říkám, jaká je to škoda, že opravdu klidný čas s dětmi trávím jen v létě a že vždy během roku mi všechny víkendy alespoň trochu bere práce nebo alespoň myšlenky na ni a snažím se - vždy neúspěšně - vymyslet, jak to změnit. Moje přemýšlení nad tím, jací jsou moje děti během školního roku chudáci, když jsou unavené z kroužků, přetížené ze školních povinností a nedomazlené z mojí malé přítomnosti ve svých životech ovšem hodně změnil můj nedávný výlet do židovské školy Ibn Gabirol v Madridu, kde jsem díky skvělému grantu Evropské mobility učitelů Erasmus + se svojí kolegyní Katkou strávila týden shadowingem - sledováním ostatních učitelů židovské výchovy a učením se z jejich školní praxe. Zatímco v České republice stát a jeho regule velmi přísně hlídají, aby malé děti neměly v povinném programu školy více hodin, "než je pro ně zdrávo" (např. prvňáčci nesmějí mít týdně více než 21 vyučovacích hodin a po nich mohou maximálně odpočívat v družině nebo v kroužcích), v madridské židovské škole se děti v 1. třídě denně (s výjimkou pátku) učí od 8:30 do 16:30 a v posledních hodinách mají běžně "těžké" předměty typu angličtina nebo španělština. Protože ze školy odcházejí kolem 17. hodiny, chodí pak na kroužky jako je klavír nebo karate kolem 18. hodiny, domu přicházejí k večeři, po které dělají ještě na můj vkus poměrně velkou nálož domácích úkolů. Tedy hmyzí hotel si v běžném pracovním dni postaví rodič madridské školy se svým dítětem asi jen velmi těžko (na obrázku níže vidíte rozvrh třetí třídy). Když se nás španělští učitelé ptali, co na jejich školu říkáme, často jsme jako první s Katkou říkaly, jak drsný jejich systém je. Upřímně je překvapovalo, že si myslíme, že toho mají jejich děti na bedrech moc. Často říkali: "Ve srovnání s vaším systémem to asi je moc, ale jak je vidět, jde to." Nám s Katkou při pohledu na pospávající děti během celého dne spíš přišlo, že to jde "jak komu", ale byly jsme připraveny "to ještě promyslet". Když jsem po týdnu stráveném mezi španělskými židodětmi nastoupila v Madridu do letadla, stále mě honily myšlenky na to, jak je něco takového možné. Letadlo se vzneslo a já jsem začala vyhlížet letušky s kávou a minerálkou. Když za chvilku přijely k našemu sedadlu s občerstvujícím vozíkem, poznala jsem ke svému velkému překvapení v jedné z nich svou dávnou kamarádkou Bohdanu, se kterou jsem před téměř 20 lety strávila dvě sezóny na hradě Sloup provázením turistů a od té doby ji neviděla. Pozvala mě k sobě do kabiny pro letušky a po dobu jejich přestávky mezi roznášením nápojů jsme si povídaly o tom, kam nás život za poslední dvě dekády zavál. Bohdana mi vyprávěla, že již mnoho let pracuje pro ČSA a každý den jezdí do práce v Praze ze severočeského Mostu. Má dceru školkového věku, pracuje 6 dní v týdnu, často v noci. Domů přijíždí v bláznivé hodiny a ve stejně bláznivé hodiny odjíždí. Daný pátek plánovala domů dorazit kolem 21. hodiny a už v sobotu ráno v 6:30 musela být zase připravena na letišti. Vyprávěla mi, že když se vrací po nočních letech domů, spí dopoledne, probudí se uměle v časném odpoledni, když dcera přijde ze školky, aby byla chvíli s ní, a pak jde znovu spát před další směnou. Na otázku, kdy ona vyrábí se svou dcerou hmyzí hotel, tedy během našeho rozhovoru vůbec nedošlo. My rodiče to jednoduše nemáme jednoduché, někteří z nás to mají dokonce opravdu složité. Možná nejlepším řešením je, jak říkají Pirkej Avot, být spokojený se svým údělem, netrápit se nad tím, co nejde změnit a být vděčný za to, že to, co je, je tak, jak je. A ve zbytku času, když s dětmi opravdu můžeme být, s nimi opravdu plně být.
Přeji vám krásné léto s krásnými okamžiky osamotě i s dětmi. Přišlo léto a s hezkým počasím i s pocitem, že život je větší než internet, teď na blog moc nepíšu. Dojímá mě, že podle statistiky webu pořád obdivuhodné množství vás, čtenářů, čte dlouhé týdny nezměněnou první stránku posledního postu. Minulý týden jsem byla se svou kolegyní Katkou na týdenní návštěvě židovské školy ve španělském Madridu, což byla velmi intenzivní a lehce překvapivá zkušenost. Spoustu jsem se toho naučila a ráda bych o návštěvě brzy napsala, ale musím si vše nejdřív dobře promyslet a sama to, co jsem viděla, zreflektovat. Ráda bych vám prozatím doporučila výjimečnou příležitost online studia judaismu. V Lauderkách jsme jej vymysleli tak, abyste mohli studovat i pokud bydlíte daleko od míst, kde je možné chodit na hodiny židovství, nebo pokud vám pracovní nebo rodinné povinnosti nedovolují studovat mimo dům. Studium probíhá online ve večerních hodinách. Vše potřebné je v přiložené pozvánce. Pozor, deadline pro přihlášky je 28. června. Přihlásit se můžete zde. A nakonec ještě dokument v pdf s interaktivním odkazem na přihlášku.
Jako každý rok i letos můžete v tomto období zaspat své dítě do laudeovské e-školy, která je určená mimopražským dětským zájemcům o studium židovských předmětů. Jaké podmínky musí děti splňovat, abyste jej mohli do e-školy mohli přihlásit? - věk 6 až 18 let (resp. dítě musí chodit minimálně do 1. třídy nebo být na začátku školního roku nejvýš v maturitním ročníku) - mimopražské bydliště (počítá se i pokud dlouhodobě žijete například v zahraničí, ale máte české nebo slovenské občanství) - židovský původ - vaše dítě má časové možnosti studovat 2x týdně hebrejštinu a 2x týdně židovskou výchovu (jako bonus můžete přibrat 2x týdně angličtinu, ale ta je nepovinná). Každá hodina trvá 45 minut. Více informací naleznete v přiloženém letáku nebo přímo na webu e-školy. Deadline pro přihlášky je 18. června 2017. Leták si můžete také stáhnout v pdf:
|
Inspirace
|