Židovský oddíl Tuvia byl letos adoptován "běžným" skautským oddílem L., ve kterém vyrostl jeden z naších oddílových vedoucích Mi. Nejenže L. přizval Tuvju na svůj tábor, ale opravdu jej přijal s otevřenou náručí se všemi jeho židovskými zvláštnostmi. V táboře je společná jídelna, která má na jednom konci běžnou táborovou kuchyň a na druhém menší kuchyň vařící košer jídlo. Děti dostávají pokud možno stejné menu, aby byl rozdíl minimální a děti si nezáviděly (i když mě o pravdu rozesmálo, když mi nad miskou fazolí jedna ze skautek z L. řekla, že by si stejně raději dala to obyčejné vajíčko, které jsme k fazolím měli my, místo velmi lákavě vypadajícího vepřového párku, který měla ona). Všichni skauti se rovným dílem dělí o všechna práva a povinnosti. Celý tábor se ale v pátek večer věnuje přípravě tábora na šabat, jídlo vaří v Setnově hrnci, aby zůstalo teplé i po příchodu šabatu. Skauti si navzájem respektují své dva dny odpočinku a i v programu a v táborových rituálech (nástupu, službách atp.) se projeví šabatový odpočinek. Všichni dohromady pak sobotu zahajují společnou tradiční šabatovou večeří.
Při svém učitelském povolání jsem zažila celou řadu výjimečných šabatů, ale tento byl unikátní v tom, že:
- nežidovští účastníci šabatu byli ve velké převaze, přesto s odzbrojujícím respektem a velkou přirozeností přijali šabat za svůj. Nebrali sobotu jako něco divného nebo zatěžujícího. Dovolím si tvrdit, že samozřejmost jejich respektu k šabatovým zvyklostem je zakořeněna v jejich velké úctě k jejich vlastním rituálům a pravidlům, které jsou silnou součástí skautské kultury.
- při sobotním skautském děkovacím rituálu několik malých dětí upřímně poděkovalo židoskautům za to, že jim ukázali šabat a konkrétně vyjmenovaly, co zajímavého se o židovství naučili.
- sama jsem se naučila spoustu nových šabatových dovedností (jak připravit bojovku v lese tak, aby při ní nedošlo k porušení šabatu nebo ... jak dojít o šabatu úplně potmě bez baterky do lesa na latrínu:-)
- barchesy, které peču na šabat pro naši rodinu, často jíme ještě ve středu dalšího týdne. Ovšem tentokrát se na táboře hned v pátek při večeři po chalách zaprášilo, a to ačkoliv jsme jich s R. předem napekly a na tábor navezly celou hromadu. Jedno z menších vlčat se dokonce rozbrečelo, když zjistilo, že chaly už došly (je ale pravda, že tento klučina celý pátek držel bobříka hladu...nicméně skautská práce je náročná a tím i skautský hlad je obrovský - a to každá židovská matka opravdu ráda ocení).
Největším zážitkem byl pro mě ale tábor samotný. Ohromný dojem na mě udělala změna, kterou J. za týden mezi skauty prošla. Na miniaturním prostoru svého stanu měla vzorný pořádek, vše měla srovnáno do komínků, složené měla dokonce i špinavé prádlo včetně toho, že měla napárované i (od prachu úplně černé) špinavé ponožky. Myla po sobě nádobí, uklízela po sobě. Bez mrknutí oka a náznaku strachu se po táboře pohybovala ve tmě, s odzbrojující rychlostí reagovala na různé typy hvízdání vedoucích, která vyzývala k nejrůznějším nástupům nebo úkolům. Se svou stanovou spolubydlící G. pořád něco zpívala, s velkou úctou, ale zároveň beze strachu a přátelsky se chovala ke svým vedoucím. S vážností mluvila o svém světluškovském slibu, který ji čeká na konci tábora, všechny úkoly táborové hry brala smrtelně vážně.
Není divu, že se v současné době mluví o skautingu jako o nejlepší průpravě pro budoucí osobní i profesní život a nepřekvapí, že zájem rodičů o skauta v posledních letech setrvale roste. Skaut je opravdu výjimečný a jak jsem se sama přesvědčila, od malička učí děti, aby:
- přirozeně respektovaly pravidla. Dělá to tak, že pravidla dávají smysl a každý si může vyzkoušet, že jejich dodržování všem pomáhá a naopak porušování mnohým ztěžuje život. Pravidla platí pro všechny, včetně dospělých, kteří jsou naopak těmi prvními, od koho se očekává, že je budou ctít. Dospělí nebo starší děti jsou díky tomu pro menší velmi přirozenou a automaticky respektovanou autoritou.
- pomáhaly menším nebo slabším, aby ctily skautské zásady, zasazovaly se o ochranu důležitých hodnot. Být empatický a nápomocný je mezi skauty ctnost. Být zlý nebo zákeřný je přirozeně bráno jako něco nežádoucího, nikoli jako výhoda nebo převaha
- v mladém věku uměly přijmout odpovědnost za aktivitu pro ostatní děti nebo se postaraly o svou vlastní družinku (to, co dokáží teenageři jako roveři je fenomenální - viděla jsem to znovu na táboře a mám také vynikající zkušenost s lauderovskými studenty - rovery při organizování školních akcí (jak už jsem psala tady).
- dokázaly být čistotné i ve velmi primitivním prostředí.
- spokojily se s málem a měly radost z drobných, ale důležitých věcí (jako když někdo vyrobí lávku nad rozbahněným vstupem do řeky nebo vyrobí z kusu dřeva a provazu pro ostatní houpačku na stromě - což jsme obojí zažili u sobotního děkovacího rituálu).
- aby uměly druhému poděkovat (viz předchozí bod).
- aby uměly přijmout odpovědnost za to, když něco udělají špatně (opomenutí nebo zapomenutí se nahrazují prací navíc nebo pomocí při společných úkolech a děti tyto "tresty" berou jako přirozenou součást pravidel, často dokonce s nadhledem a humorem).
- aby ctily rituály, účastnily se jich přirozeně a samy dbaly na to, že rituály proběhnou správně (v současném podle mého velmi nezdravém českém prostředí podivné národní "hrdosti" založené na strachu z neznámého je dojemné vidět malé děti zpívat českou hymnu při večerním snímání vlajky, důraz na to, aby i prťata uměla správně vlajku nést a složit nebo již výše zmíněná přirozená starost o to, aby rituál někoho jiného, kdo je u mě hostem, proběhl tak, jak má)
- aby překonávaly strach a posouvaly hranice svých možností a nebyly "z plyše":
- aby zažily pocit úspěchu a radost z toho, když něco udělají dobře nebo překonají samy sebe. I děti, které jsou malé, pomalé, zapomnětlivé nebo bojácné, zažijí ocenění ostatními, pocit, že se jim něco povedlo. Každý splněný úkol nebo zásluha se oceňuje na nástupu před ostatními, skauti si za dosažené hodnosti a odměny gratulují potřesem ruky a tleskají si navzájem. Všechna ocenění mají fyzickou podobu před všemi získaných přívěsků a kamenů na krk či totem nebo nášivek našitých na kroji.
A navíc - jako bonus - je u skautů sympatické, že se před nimi nemusím stydět za své v nežidovském prostředí divně znějící židovské jméno. Vedle přezdívek "Škrtátko", "Plamínek", "Koko" nebo "Fíďa" zní "Gafna" úplně normálně:-)
Šabat na skautském táboře pro mě byl velmi dojemný a obohacující. Bez přehánění mohu říct, že skauting je pro mě velkou inspirací. Jednak jako pro učitelku a pro mou práci s dětmi a pro učení v komunitní škole, zároveň se od něj určitě máme co učit i jako židovská komunita, tedy komunita lidí, kteří na vysokou příčku staví dodržování pravidel, respekt k tradici, úctu k druhému, empatii a gmilut chasadim.
Ráda využívám této příležitosti, abych vyjádřila své i M_eho velké díky vedoucím našeho oddílu H. a Mi. a logistické podpoře v zázemí Ma., kteří v potu tváře vydupali český skautský židovský tábor ze země, přivedli jej k životu a o naše malé židoskautíky se i s jejich vrtochy denně starají a provázejí je jejich skautským životem. Velký respekt a díky patří domovskému oddílu tábora - L., který se Tuvji ujal a který má tak přátelské a šikovné děti i vedoucí. Můj respekt patří všem, kteří v létě obětují svou drahocennou dovolenou nebo studentské prázdniny a většinou bez nároku na honorář (a často i za vlastní finanční spoluúčasti) se věnují dětem a pomáhají z nich vychovat dobré kamarády a příjemné a odpovědné lidi. Z jejich obětavé práce máme totiž velký prospěch my všichni - ať již jsme rodiče skautů, vlčat a světlušek nebo jen lidé, kteří jsou vděční, že ve svém životě potkávají sebevědomé, ochotné a zásadové dospěláky, kteří jako malí skautským hnutím prošli.