S příchodem léta jsem vždy vděčná za klidnější čas se svými holčičkami, dost času na společné vaření, čtení, výlety a nicnedělání (můj vděk je systematicky narušován pocty zoufalství nad intenzivnějším prázdninovým kontaktem s jejich sourozeneckými hádkami o to, kdo bude mačkat čudlík u výtahu, kdo bude sedět vedle táty, kdo si začal nebo kdo bude kdekoliv první nebo druhý, ale to jistě každý prázdinový rodič dobře zná). Vždy si říkám, jaká je to škoda, že opravdu klidný čas s dětmi trávím jen v létě a že vždy během roku mi všechny víkendy alespoň trochu bere práce nebo alespoň myšlenky na ni a snažím se - vždy neúspěšně - vymyslet, jak to změnit.
Moje přemýšlení nad tím, jací jsou moje děti během školního roku chudáci, když jsou unavené z kroužků, přetížené ze školních povinností a nedomazlené z mojí malé přítomnosti ve svých životech ovšem hodně změnil můj nedávný výlet do židovské školy Ibn Gabirol v Madridu, kde jsem díky skvělému grantu Evropské mobility učitelů Erasmus + se svojí kolegyní Katkou strávila týden shadowingem - sledováním ostatních učitelů židovské výchovy a učením se z jejich školní praxe.
Zatímco v České republice stát a jeho regule velmi přísně hlídají, aby malé děti neměly v povinném programu školy více hodin, "než je pro ně zdrávo" (např. prvňáčci nesmějí mít týdně více než 21 vyučovacích hodin a po nich mohou maximálně odpočívat v družině nebo v kroužcích), v madridské židovské škole se děti v 1. třídě denně (s výjimkou pátku) učí od 8:30 do 16:30 a v posledních hodinách mají běžně "těžké" předměty typu angličtina nebo španělština. Protože ze školy odcházejí kolem 17. hodiny, chodí pak na kroužky jako je klavír nebo karate kolem 18. hodiny, domu přicházejí k večeři, po které dělají ještě na můj vkus poměrně velkou nálož domácích úkolů. Tedy hmyzí hotel si v běžném pracovním dni postaví rodič madridské školy se svým dítětem asi jen velmi těžko (na obrázku níže vidíte rozvrh třetí třídy).
Když jsem po týdnu stráveném mezi španělskými židodětmi nastoupila v Madridu do letadla, stále mě honily myšlenky na to, jak je něco takového možné. Letadlo se vzneslo a já jsem začala vyhlížet letušky s kávou a minerálkou. Když za chvilku přijely k našemu sedadlu s občerstvujícím vozíkem, poznala jsem ke svému velkému překvapení v jedné z nich svou dávnou kamarádkou Bohdanu, se kterou jsem před téměř 20 lety strávila dvě sezóny na hradě Sloup provázením turistů a od té doby ji neviděla. Pozvala mě k sobě do kabiny pro letušky a po dobu jejich přestávky mezi roznášením nápojů jsme si povídaly o tom, kam nás život za poslední dvě dekády zavál. Bohdana mi vyprávěla, že již mnoho let pracuje pro ČSA a každý den jezdí do práce v Praze ze severočeského Mostu. Má dceru školkového věku, pracuje 6 dní v týdnu, často v noci. Domů přijíždí v bláznivé hodiny a ve stejně bláznivé hodiny odjíždí. Daný pátek plánovala domů dorazit kolem 21. hodiny a už v sobotu ráno v 6:30 musela být zase připravena na letišti. Vyprávěla mi, že když se vrací po nočních letech domů, spí dopoledne, probudí se uměle v časném odpoledni, když dcera přijde ze školky, aby byla chvíli s ní, a pak jde znovu spát před další směnou. Na otázku, kdy ona vyrábí se svou dcerou hmyzí hotel, tedy během našeho rozhovoru vůbec nedošlo.
Přeji vám krásné léto s krásnými okamžiky osamotě i s dětmi.