Jakkoliv to možná zní pateticky, mám ráda i své dva sukotové příběhy, které jsou pro mě důkazem, že náhody neexistují a že Bůh má úžasný smysl pro humor.
Chag sukot sameach!
Před patnácti lety jsem jsem na první den Sukot zahřívala své prvním jeruzalémským deštěm zkřehlé prsty u výborného vegetariánského kari v suce svého učitele Shayi R. Vedle mě seděli ještě další hosté - mladý izraelsko-maďarský pár a jejich dvě děti. Během jídla jsme přetřásali vše možné a došla i řeč na to, jak se tito dva manželé seznámili. Říkali, že se shodou okolností potkali právě na Sukot. Oba byli na dovolené v jednom nejmenovaném evropském městě a během svátku stánků přišli do místní komunity na večeři na první Jom Tov. V ten den se ale na tom místě sešlo více lidí, než se do místní suky vešlo. Zoufalý tamní rabín požádal po chvilce rozmýšlení všechny ženy, aby suku opustily a sedly si před ní, protože povinnost sedět v suce se vztahuje na muže a pro ženy je tato micva dobrovolná. Všechny ženy včetně mladé Maďarky tedy ze suky odešly. Výše zmíněný Izraelec ale nepovažoval rabínovo rozhodnutí za správné, a tak účastně odešel mimo suku s ostatními ženami. Náhodou skončil u jednoho stolu se svou budoucí ženou...a zbytek už dopsal život sám. Neboť jak praví pohádkový pan Lustig - svět je malý a o náhody tu není nouze. O pět let později jsem během šabatu na chol ha-moed Sukot seděla ve své vlastní suce ve svém novém obydlí a měla jsem pozvanou malou společnost na melave malka. Byla to vlastně večeře míněná jako omluva jednomu z pozvaných hostů za příkoří, které jsem mu způsobila před Roš ha-šana. Pozvala jsem tenkrát jako svou duševní podporu jeho 3 přátele - manželský pár a jeho kamaráda M. Ten večer jsem udělala z pocitu viny horu dobrého jídla, a tak po večeři spousta dobrot zbyla. M., dlouholetý starý mládenec, který byl na večeři - přiznávám - jen jako stafáž - mě poprosil, jestli by si mohl vzít domů "ten moc dobrý lilek s česnekem a rajčaty" a nemám nejmenší pochybnost, že to bylo čistě ze staromládeneckého hladu. Dala jsem mu na něj krabičku, která se mu cestou domů uprostřed noci v jeho domovském Českém středohoří otevřela v batohu. Když dojel domů, tak mi o tom pak napsal, já jsem se omluvila, že jsem krabičku špatně zavřela, on mi ji přijel vrátit, šlápl u toho ve dveřích na mou kočku, zlomil jí nohu, dávali jsme jí první pomoc a ... protože svět je malý a o náhody tu není nouze, dnes peru podkolenky dvěma našim společným dcerám. Sukot je skvělý svátek - po dnech Jamim noraim, které bývají těžké svou zátěží připomínky nelehkých chvil předchozího roku, přichází doba teplého kakaa v chladné suce, večeří pod širým nebem a klidu s rodinou nebo přáteli při dobrém jídle.
Jakkoliv to možná zní pateticky, mám ráda i své dva sukotové příběhy, které jsou pro mě důkazem, že náhody neexistují a že Bůh má úžasný smysl pro humor. Chag sukot sameach!
0 Comments
Dnešní post jsem původně chtěla věnovat aktivitám, které můžete s dětmi dělat před Simchat Tóra - částečně také proto, že jsem ve svátečním shonu nestihla napsat žádný článek o Sukot a měla jsem pocit bloggerského dluhu. Před dvěma dny jsem si ale přečetla zajímavý článek o Šmini aceret na blogu Kveller a napadlo mě, že je na konci podzimních svátků možná naopak čas nechat nůžky nůžkami a lepení lepením a věnovat čas odpočívání, šetření silami a možná skutečnému užívání si sváteční pohody a nicnedělání. Šmini Aceret, který slavíme toto pondělí, je svátek, o kterém většina lidí neví, proč se slaví. Je to den, který se - jak název napovídá - přidává za 7 dní Sukot jako "8. den shromáždění (před Bohem)." Kromě toho, že se během něj modlíme za déšť, nemáme během něj žádné speciální povinnosti. Proč se tedy Šmini aceret slaví? Středověký komentátor Raši si k odpovědi na tuto otázku bere na pomoc příběh (midraš) o králi, který si k sobě zval své syny třikrát ročně na velkou oslavu. Když přišli poprvé, ptal se jich: "Synové moji, kdy přijdete příště?" Odpověděli: "Za 49 dní." Král se s nimi rozloučil a těšil se na další návštěvu. Když přišli podruhé, ptal se jich znovu: "Kdy mě navštívíte příště?" Synové tentokrát odpověděli: "Přijdeme za čtyři měsíce." Král posmutněl, ale přesto je nechal jít. Když přišli potřetí a zdrželi se na celý týden, zeptal se král s obavami znovu: "A kdy mě přijdete navštívit znovu?" Tentokrát synové řekli: "Znovu se uvidíme za více než půl roku." Králi se ve tváři rozhostil smutek a řekl: "Je pro mě těžké nechat vás odejít na tak dlouho. Proto prosím, moji synové, zůstaňte se svým otcem ještě o jeden den déle." Tento midraš mluví o 3 poutních svátcích - Pesachu, Šavuot a Sukot - a o tom, jak dlouhá doba je od sebe dělí. Sukot je nyní na dlouhou dobu posledním svátkem s jehož slavením jsou spojené prázdniny. Další velká oslava s volnými dny nás čeká až za mnoho měsíců na Pesach. Aby nám to nikomu nebylo líto, máme ještě tento "jeden den navíc" - Šmini aceret, den "after party," den, kdy můžeme zůstat ještě jeden den doma s dětmi, vydechnout, odpočívat.
Měsíc tišri bývá náročný. V dávných dobách to byl čas, který uzavíral vegetativní rok - bylo po sklizni, lidé se radovali z úspěchů úrody a mohli reflektovat svůj pracovní a osobní rok, který právě končil. V moderní době přicházejí svátky měsíce tišri v době, kdy pro nás naopak mnoho věcí začíná - škola dětí, nový pracovní rok po dovolených, nové úkoly přicházející s obecným naladěním celé společnosti v měsíci září. To může vytvořit ubíjející kombinaci. Svátky jsou skvělé, ale vyžadují množství příprav a naší mentální i fyzické energie. Na jejich konci býváme unavení a máme na to plné právo. Možná proto je šmini aceret kandidátem na nejlepší židovský svátek roku - je to den navíc na konci, během kterého nic nemusíte. Můžete jen využít volného dne - jít na návštěvu k přátelům a vychutnat si dobré jídlo, udělat si teplé kakao, natáhnout si teplé ponožky a vlézt si pod deku s dobrou knihou nebo strávit večer s manželem povídáním si jen tak. Protože i to je někdy naplněním sukotové micvy "lihjot be-simcha" - přinášet si do života radost. Chag sameach! |
Inspirace
|