Starý vinař vyšel ráno do vinice se svým malým vnukem. Dal mu do ruky vinařské nůžky a řekl: "Ostříhej tu část vinice, která je nalevo svahu, já si vezmu na starost tu, která je napravo. Večer se pak sejdeme nahoře." Oba se pustili do práce na svém dílu vinice. Za pár minut dědeček slyší, jak vnuk v první řádce usedavě pláče. Jde se za ním podívat a vidí, že chlapec opravdu hned u desátého ostříhaného keře sedí a naříká: "Dědo, já to nikdy nemůžu zvládnout. Vždyť se podívej, jak je ten svah dlouhý. Vždyť se nemůžu dostat až nahoru, tohle přeci nikdy nedodělám!" Děda se na vnuka s pochopením podívá, pohladí ho po ramenou a řekne: "Samozřejmě, že to zvládneš. Ale nesmíš se pořád soustředit na to, jak velký kus ti ještě zbývá. Vezmi si čepici a hoď ji v řádku do dálky. Pak si vždycky řekni, že dostříháš až ke keři, ke kterému čepice dopadla. Až se dostříháš až k čepici, hoď ji do řádku dál a zase stříhej až k ní. Uvidíš, že večer se sejdeme nahoře."
Přijde mi to jako dobrá rada pro jakýkoliv komplexní problém. Nedávno mi jedna maminka u nás ve škole vyprávěla, jak těžké pro ni vždycky bylo řídit z Prahy do Brna po D1 a jak se cítila paralyzovaná náročností a délkou té cesty. Pak si ji ale rozdělila na díly a od té doby si říká: "nejdřív dojedu do Čestlic, pak do Humpolce, pak do Velkého Meziříčí..." a od té doby jezdí s mnohem větším klidem.
Přeji vám krásnou poslední třetinu léta a klidný start do školy.