V minulém týdnu jsem ve škole prošla třídenní intenzivní supervizí své práce. Supervize byla výborná, otevřela i spoustu otázek i cest k řešení, jsem za ni velmi vděčná. V době, kdy se mnou supervizorka každý den do 18 hodin večer rozebírala různé detaily mé práce, ležela J. doma v horečkách a staral se o ni pečlivě M. Mladší R. chodila do školky a vždy, když se brány její školkové třídy zavřely, seděla se mnou poslušně v kabinetě při kreslení a poslouchala naše supervizní analýzy u banánu a ovocného čaje, aby pak úplně vyřízená odcházela polospící ze školy společně se mnou jako poslední a usínala mi na klíně v metru cestou domů. Večer jsem se sice snažila v posledních pár minutách dětem svou nepřítomnost fyzickou i duševní vynahradit, ale spíše jsem nakonec všechny odbyla houkáním na všechny strany o nutnosti jít spát, čistit si zuby nebo uklízet spoďáry do koše na špinavé prádlo. Včerejší šabat se pak samozřejmě nesl v duchu mohutného dospávání na mnoha stranách, snahy vše si vynahradit během dopolední šabatové procházky a návštěvy šabat-friendly dopoledního programu našeho skvělého místního komunitního centra, ale konečným vyčerpaným ťapáním a hodinovým štkavým pláčem J. při cestě zpět - štkaním z únavy, zmatení a touhy po tom, přivolat si pozornost mámy.
Konečná rovnice je tedy jasná, byť ne příliš veselá - supervize skvělá, pravděpodobný impakt na práci mých kolegů a výuku dětí jednoznačně pozitivní, leč škody způsobené supervizí doma alespoň krátkodobě značné.
Snaha o vybalancování pracovního a rodinného života je proces, vyvíjí se, optimální řešení hledá každý asi většinu času, po který jsou jeho děti malé nebo trochu větší.
Ne úplně koherentně nebo logicky mi v této souvislosti vytanul na mysli zážitek z nedávné společné výpravy do Izraele, na kterou jsme se vydali společně s nejstaršími studenty našeho gymnázia. Pamatuji si, že když jsme navštívili kdysi slavné a významné přístavní město Ceasarea, vyprávěl nám v jednom okamžiku náš průvodce, že město založil a vybudoval Herodes a jeho rozvoji věnoval nemalé úsilí. "Jeho děti ale již nedosahovaly tak velkých vůdcovských kvalit a nedokázaly tempo rozvoje města udržet, a tak sláva a význam Cesarei začaly upadat."
Ve svém přemrštěném pocitu rodičovské viny jsem si hned začala představovat, jak Herodes trávil večery rozesíláním emailů s rozkazy na vraždění nazaretských neviňátek, většinu odpolední byl na zoomchatech s architekty odpovědnými za stavební rozvoj Jeruzaléma a dopoledne úkoloval své poddané jak stále zlepšovat obchodní bilanci přístavního města Caesarea, zatímco jeho děti se batolily bezcílně s banánem a čajem u stolu jeho pracovny. Jak pak tedy mohlo z jeho dětí něco pořádného vyrůst?
Nenechte se mýlit, nejsem zase tak naivní, vidím, jak moc je moje úvaha přitažená za vlasy. Ale přesto, kolik kolem sebe znáte lidí, kteří dosáhli velkého profesního úspěchu - myslím tím opravdu velkého - ale mělo to zničující dopad na jejich rodiny a osudy jejich dětí? Jen při cestě Izraelem jsem jich napočítala několik:
Mojžíš, největší ze židovských proroků, měl dva syny, Geršoma a Eliezera. Ani o jednom z nich toho mnoho nevíme. Jisté ale je, že podle Midraše Tanchuma Mojžíš chtěl, aby se jeden z nich stal jeho nástupcem, ale Bůh to odmítl a řekl, že se nemohou vést jeho národ, protože se nezabývali studiem Tóry a nejsou k tomu vhodní - kde tedy udělal Moše chybu? Podobně kněz Elí, který rozdával na potkání rady mnohým, nemohl předat své řemeslo svým vlastním synům, protože se chovali bezbožně a neměli dobré vychování. Stejný osud stihl syny jeho následovníka proroka Samuela. Nechvalně známé jsou i smutné osudy dětí krále Davida, u níž slavnou výjimkou zůstává jeho nástupce král Šalamoun. V moderní historii může být odstrašujícím příkladem životní dráha tří dětí Theodora Herzela, které pravděpodobně v přímé souvislosti s nasazením svého otce pro sionismus vyrůstaly v nepřirozených podmínkách, odtrženy od běžného života svých vrstevníků a všechny trpěly různou formou sociální deprivace, která u jednoho z nich vedla dokonce k sebevraždě.
Naštěstí je v historii - nejen židovské - spousta jmen významných osobností a jiných "hodně upracovaných lidí", kterým se podařilo vedle své vlastní kariéry vychovat normální zdravé děti, které buď kráčely obyčejnou životní cestou nebo dokonce nalezly kromě osobního štěstí i úspěch v profesních kariérách. Znám mnoho lidí, kteří věnují mnoho času práci ve svých židovských komunitách a z jejich dětí rostou veselí a zapálení dobrovolníci nebo profesionálové střihu svých rodičů, protože jim pomáhá příklad toho, že jejich rodiče dělají záslužnou a vlastně velmi zábavnou věc.
Snad se nám všem podaří odhalit, jak to ve svých rodinách dělali ti níže jmenovaní.