Nicméně nakonec jsem zůstala a ubytovala jsem se v chabadnickém hostelu Ascent of Safed. K celé návštěvě mám dnes ve svém arzenálu životních historek velmi dlouhé povídání, kterým vás nebudu unavovat. Ve zkratce jsem nakonec poprvé v životě strávila šabat "podle všech pravidel" včetně večeře u velmi chudé, ale odzbrojujícím způsobem laskavé a milé chabadnické rodiny. Kromě jiného jiného jsem tu byla na krátkém šiuru jednoho milého rabína, který nedoslýchal, a tak mi pořádně nerozuměl, když jsem se mu při příchodu do místnosti představila. Když mé jméno nedokázal správně zachytit ani po třetím zopakování, zeptal se mě na mé hebrejské jméno. Když jsem mu řekla, že žádné nemám, říkal, že to nevadí a že mi nějaké druhý den ráno vybere. V neděli jsem k němu opravdu zašla do jeho obchodu (byl soferem a měl malý krámek v jedné z klikatých uliček města), a tak jsem získala své židovské jméno Gafna, které od té doby používám, které časem téměř vytlačilo z mého života mé jméno původní a které mě vlastně bez přehánění přivedlo k mnoha osobním životním výzvám a příležitostem.
Od té doby jsem navštívila Safed ještě několikrát, ale vždy to bylo jen na hodinu či dvě a nikdy se mi nepodařilo znovu krámek tohoto sofera najít, abych mu poděkovala. Když jsme tam byli tentokrát se studenty, jen pár chvil po té, co jsme vystoupili z autobusu, jsme šli kolem zmíněného hostelu a mě napadlo, že bych se tam mohla stavit a nechat pár mincí v cedaka krabičce. Když jsme měli ve městě rozchod, vrátila jsem se zpět k Ascentu, vešla jsem dovnitř, našla hledanou krabičku, vhodila dovnitř peníze a chtěla jsem odejít. Zastavil mě ale hlas jedné ze zaměstnankyň hostelu, která se hned starostlivě ptala, zda mi může pomoct. Když jsem jí řekla, že jsem tu před 20 lety krátce bydlela a že jsem tentokrát přišla už "jen tak", zeptala se mě, jestli by mi nevadilo vyprávět její kolegyni, která sbírá příběhy jejich návštěvníků, jak má návštěva zde ovlivnila můj pozdější život.
Šla jsem tedy do vedlejší kanceláře a milé starší ženě jsem celý příběh odvyprávěla. Ona si vše zaznamenala, usmála se na mě a vřele mi poděkovala. Zeptala se mě na naše studenty, kolik jich je, co všechno v Izraeli viděli a co se v Praze učí. Řekla mi, že rabín, který mi dal jméno, se jmenuje Tournek, a ukázala mi, kde jeho krámek najdu (samozřejmě to bylo na místě, kterým jsem procházela úplně pokaždé, když jsem v minulosti v Safedu byla...)
Když jsem se s ní loučila, řekla jsem jí, jak moc pro mě tenkrát znamenalo, že i když jsem k nim přišla a neuměla jsem vlastně téměř vůbec nic (i s tím, abych správně přečetla požehnání nad šabatovými sváčkami, mi museli pomáhat), chovali se ke mě velmi přátelsky, všichni mi připadali, že jsou tam jen kvůli mně a ochotně mi vysvětlovali, co mám jak udělat. Když jsem to říkala, začala jsem najednou takovým tím žensky nekontrolovatelným způsobem štkát a slzet (a věře mi, že normálně nejsem ten typ).
Uvědomila jsem si, že jen díky milému rabínovi v Ascent of Safed a mnoha dalším laskavým lidem, kteří se za posledních 20 let nesmáli mým neznalostem, ale naopak svou ochotou, moudrostí a laskavostí mi nenásilně otevírali další a další dveře judaismu, jsem se naučila (to málo) co dnes vím a mohla jsem pak sama začít učit ostatní, včetně mých vlastních a školních dětí. Vzpomněla jsem si také na velkou spoustu jiných situací, kdy jsem zažila, že v židovském světě židé k sobě navzájem kvůli svým neznalostem nebo jinakosti laskaví nebyli nebo nejsou. V neposlední řadě jsem si musela položit nepříjemnou otázku, jak moc jsem k jinakostem a neznalostem dnes chápavá a laskavá já sama. V rukou nás "židovských profesionálů" je obrovská moc a odpovědnost - můžeme svým přístupem lidem pomáhat a podpořit je, jedním špatným rozhovorem jim ale můžeme také nenávratně ublížit.
Být milý a laskavý není slabost. Nikdy nevíte, jak moc svou ochotou a vřelostí nebo třeba jen jedním vlídným slovem můžete druhému změnit den (nebo třeba jako v mém případě i o mnoho víc).