Často se tvrdí, že prvních 12 měsíců po ztrátě manžela je po mladé ženy většinou nejtraumatičtější období jejich života (ale je možné, že třeba moc čtu, jak tvrdí Šmíl - viz níže:-). Je pravda, že stát se vdovou ve 39 letech je něco, co bych úplně nedoporučovala zkoušet, ale na druhou stranu bych poslední rok asi úplně neviděla brýlemi nezvládnutelného traumatu. To období pro mě bylo velkou školou, kterou bych bez přehánění nazvala "krásnou ztrátou". To, že tu Moše není, si uvědomuji každý den. Stejně tak si ale uvědomuji, že já žiju dál. Není to samo sebou, je tomu tak díky mnoha lidem a jejich velkým i malým skutkům, které mně, Johance a Rozárce pomohly velmi brzy najít pevnou půdu pod nohama.
Ráda bych proto konce období 11 měsíců a začátku židovského roku využila k tomu, abych alespoň některým jmenovitě poděkovala:
- Evě, která mi pomohla zařídit vše kolem šivy a se kterou to bylo tak fajn, že jsme si v legraci říkaly, že bychom si jednou mohly otevřít "profi šiva servis".
- Mišovi, který mě hned pár hodin po Mošeho smrti přemluvil, abych jela v létě vařit na skautský tábor - a byl to pak zážitek na celý život.
- Marianě, Ester, Evě, Radce, Ivance a Ireně za to, že v prvních dnech u nás tiše přespávaly, dávaly pozor, jestli něco jím a trpělivě poslouchaly mé přesvědčování, že "všechno bude dobrý".
- Chaně Jenny, která mě první večer doprovodila ze synagogy na metro a během 10 minut mi dala ženské rabínské rady, které mi doslova zachránily život.
- Elise za palačinky a mnohé dobré rady.
- Pavlíně a Ivaně za podporu během prvního šabatu.
- Míše za to, že se stala oblíbenou vyzvedávací tetou a poslala mi spoustu Mošeho srandovních smsek.
- Ondrovi, že za Mošeho nechal v Izraeli zasadit strom
- Eliášovi za to, že Mošemu hraje na Žižkově ukřičený písničky a dává na něj pozor.
- Chaimovi za vše kolem pohřbu a mnoho dalšího.
- Pavlovi, kamarádovi terapeutovi, který mi na mou otázku, co by mi poradil, řekl "poradit nepotřebuješ, protože to zvládneš". To mi moc pomohlo uvěřit, že to tak bude.
- Ester, Rebece, Jolance, Sáře, Adamovi a mnohým mým studentům, kteří mi nabídli, že pohlídají moje děti a budou je vodit na kroužky a často to pak dělali.
- Rišovi za skautskou a všechnu další podporu a za to, že mě naučil bramborové placky s olejem a česnekem, což je nejlepší jídlo na světě.
- Martě, která uspořádala ve škole sbírku na naše holky a pomohla mi nebát se, že budu bez peněz, i když jsem tvrdila, že se stejně nebojím (nebyla to úplně pravda).
- Marii a Kláře, které se mnou šly místo Mošeho na ples.
- Róze, která mi při naší schůzce nad svou seminární prací řekla - "ty jo, Gafno, ty seš fakt hustá." Róze je osmnáct...a mně to zvedlo sebevědomí.
- Ireně, která za mě celý rok platila naší paní na úklid a nechtěla, abych to věděla
- rodičovi Jakubovi, který mi po vyprávění o Mošem řekl, že "to vidí podobně jako já", a slíbil mi, že mi jednou ukáže svoje tetování, které to dokládá (ještě to neudělal, ale pořád chovám naději:-)
- mladým manželům Garretovým, kteří nás vůbec neznali, ale nechali nás v jejich nepřítomnosti bydlet ve svém jeruzalémském bytě celý Pesach.
- Jirkovi za lednový dobrý rozhovor o tom, kdo z nás to má lehčí/těžší
- Mošeho kamarádovi dlouhovlasému pastorovi Vláďovi za ujištění, že Moše je tam, kde má být
- Evě, Věře a Mirce, které jako já ztratily manžela a po té začaly znovu žít a ukázaly mi, že je to možné.
- Martě, Jolance, Žofce a Kamile, které ztratily rodiče jako malé děti a vyrostly v normální milé a laskavé dospělé a ukázaly mi, že moje děti mohou také.
- Ireně a Ondrovi za skvělou teplou šálu.
- Aničce za veselou čepici - kterou mi pak vzala Johanka a nosila jí celou zimu.
- masérce, která se divila, že mám tak ztuhlá záda a když tak dlouho vyzvídala, z čeho to je, až jsem jí to řekla, zaburácela: "Tak to já ti ještě zadarmo namaluju nehty!"
- Debbie, úplně cizí židovské babičce z Londýna, která se o nás dozvěděla a od té doby nám každý Roš chodeš posílá velkou obálku s košer sladkostmi
- Jakubovi a Matoušovi, kteří pro nás chtěli něco udělat a nakonec nám porazili dva nebezpečně rostoucí stromy na zahradě a vytrhli nám trn z paty
- Štěpánovi a Katce, kteří mi pomohli pochopit, že láska neumírá s tím, když milovaný člověk přestane žít.
- Petrovi, který si ze mě dělá legraci, až to bolí, ale přesto to často pomáhá.
- Lucianovi za to, že mi řekl, že jsem normální.
- Dassy, Alexovi a Ethel, kteří jsou daleko, ale moc mi pomohli svým přátelstvím.
- Vráťovi, který měl s Mošem dohodu, že spolu přejdou za 3 dny Beskydy. Přesvědčil mě, že závazek zůstává v rodině a naučil mě pravidelně běhat (a pořád mě chválí a předstírá, že běhám dobře a statečně).
- Ireně, Janě a Šmílovi, kteří mi dali nedocenitelné rady z oblasti "co bys měla vědět, až půjdeš jednou poprvé na další rande" a zejména Šmílovi za výbornou radu "přestaň tolik číst a uklidni se".
- Ditě a Sáře za to, že nás vzaly o Vánocích do kina.
- Hance, která se nelekla, když jsem se v parku rozbrečela, když umřel Vojta.
- Tereze za to, že mi poslala hned první den zásilku Rohlíka.cz.
- Rambovi za jídlo na první dny.
- Žanetě za kytky.
- Zuzce a Radce za skvělý koš plný voňavých věcí a knížky pro holky.
- Danimu za to, že se se Mošemu postaral o parádní kámen v novém domově:-)
- Peerovi za nápis na ten kámen.
- rabi Menimu, Jakubovi a Rafimu za to, že říkají za Mošeho kadiš pravidelně s minjanem
- rabi Menimu a rabi Davidovi za pomoc s vymýšlením, jak pokračovat ve výrobě košer vína a Jakubovi a Tomášovi za to, že nám pomáhají převést plány ve skutečnost
- Ondrovi a Aničce za nové etikety ke košer moštu
- Tomášovi, který přišel o ženu v podobné době jako já o Mošeho a který je můj "vdovský facebookový parťák".
- Sheryl za to, že napsala knihu Option B.
- Michalovi za všechny právní rady.
- Tomášovi za to, že mi pomohl napsat podivnou soudně nevymahatelnou závěť, a pak taky trval na tom, že "zaplatí to kafe".
- Tomášovi za to, že vzal holky na "fotr víkend".
- Erice a Jirkovi za to, že vzali Joho a Rózu na semifinále StarDance
- Noře McInerny a Jasonovi Rosenthalovi, které jsem nikdy nepotkala, ale kteří mi mluví z duše
- všem, kdo přišli na šivu, jsou na mě hodní a všem, kdo ví, že mi pomáhá, když jsem i něco jiného než "Mošeho vdova".
- Icikovi a Bertovi za to, že se narodili a ukázali mi, že život jde dál.
- ještě jednou Evě, Járovi, Ester, Petrovi, Danimu, Martě, Marianě a Mišovi za to, že jsou naši kamarádi a pomáhají nám tak, že to vypadá, že není nic lehčího než nám být nablízku a že to vlastně všechno zvládáme samy. Není to pravda, ale vypadá to, že je - jenom díky nim.
- sice skoro na konci, ale úplně nejvíc a z hloubi srdce rodičům a své a Mošeho rodině, kterým jsem vděčná tak, že se to nedá napsat.
A nakonec Mošemu za to, že zemřel v období, kdy miloval nás a my jsme milovali jeho. Díky tomu už to tak zůstane napořád.