V minulém postu jsem se zmínila o inspiraci z konference Arachim pro učitele a ředitele židovských školek. O další zajímavost z tohoto setkání bych se s vámi ráda podělila dnes.
Na učitelské semináře chodím moc ráda ze dvou důvodů: Většinu svého svého času trávím jako učitelka nebo rodič. Ačkoliv obě role jsou samozřejmě interaktivní a v obou nejenom "dávám" ale zároveň se učím, moc ráda využívám seminářů k tomu, abych si zakusila roli žáka, který se dozvídá něco nového, dostává úkoly a zadání a má možnost pracovat sám na sobě. Druhým důvodem je fakt, že semináře mi dávají příležitost zastavit se a přemýšlet znovu nad různými fenomény mé práce, které sice pořád vedu v patrnosti, ale často se na ně přestanu v běhu všedních dní vědomě soustředit.
Taková zastavení jsou vždycky přínosná, ne vždy ale úplně příjemná. Jako učitelé velmi často rosteme s časem a s přibývajícími zkušenostmi se zlepšujeme - učíme se odbourávat své učitelské zlozvyky a chyby, které děláme. Získáváme schopnosti, které nám pomáhají být lepšími učiteli, citlivými naslouchači, pozornými průvodci dětí a pomocníky v rozvíjení individuálních talentů. Některé chyby ale bohužel stále opakujeme, jsou oblasti naší práce, které při nejlepší vůli nedokážeme zlepšit - protože prostě nevíme jak. Chyby opakujeme i s tím, že víme, že chybu děláme a opravdu bychom to chtěli dělat jinak, ale danou věc nedokážeme udělat lépe a marně hledáme způsob, jak ze začarovaného kruhu vyjít ven a najít jinou, správnější cestu.
Podobné s rodičovstvím - většina z nás rodičů má určitou představu o tom, jak být svým dětem dobrými rodiči. Přesto rodič míní, dítě často mění. Když nedokážeme dostát svým představám o tom, jakými rodiči bychom chtěli být a narážíme na nástrahy reality, které nedokážeme při nejlepší vůli překonat, získáváme dojem, že celkově selháváme.
Znovu mě na to upozornil workshop Mariana Schlimowiche, který do své dílny přinesl obrázky italského karikaturisty Francesca Tonucciho, který kreslí pod uměleckým pseudonimem Frato a zabývá se především reflexí rodičovské a školní reality, kterou vidí kolem sebe. Workshop byl velmi zajímavý a znovu mi připomněl nedořešené výzvy mého učitelského i rodičovského snažení.
Taková zastavení jsou vždycky přínosná, ne vždy ale úplně příjemná. Jako učitelé velmi často rosteme s časem a s přibývajícími zkušenostmi se zlepšujeme - učíme se odbourávat své učitelské zlozvyky a chyby, které děláme. Získáváme schopnosti, které nám pomáhají být lepšími učiteli, citlivými naslouchači, pozornými průvodci dětí a pomocníky v rozvíjení individuálních talentů. Některé chyby ale bohužel stále opakujeme, jsou oblasti naší práce, které při nejlepší vůli nedokážeme zlepšit - protože prostě nevíme jak. Chyby opakujeme i s tím, že víme, že chybu děláme a opravdu bychom to chtěli dělat jinak, ale danou věc nedokážeme udělat lépe a marně hledáme způsob, jak ze začarovaného kruhu vyjít ven a najít jinou, správnější cestu.
Podobné s rodičovstvím - většina z nás rodičů má určitou představu o tom, jak být svým dětem dobrými rodiči. Přesto rodič míní, dítě často mění. Když nedokážeme dostát svým představám o tom, jakými rodiči bychom chtěli být a narážíme na nástrahy reality, které nedokážeme při nejlepší vůli překonat, získáváme dojem, že celkově selháváme.
Znovu mě na to upozornil workshop Mariana Schlimowiche, který do své dílny přinesl obrázky italského karikaturisty Francesca Tonucciho, který kreslí pod uměleckým pseudonimem Frato a zabývá se především reflexí rodičovské a školní reality, kterou vidí kolem sebe. Workshop byl velmi zajímavý a znovu mi připomněl nedořešené výzvy mého učitelského i rodičovského snažení.
(Chlapeček na obrázku říká: "S čím si mám hrát?")
Při debatě nad Fratovými obrázky jsem vznesla právě tuto námitku - vím, že karikatury ukazují chyby, které dělám a mám velkou snahu je odbourávat. Některé chyby ale - doufejme zatím - odbourat nedokážu, i když se snažím.
Při debatě nad Fratovými obrázky jsem vznesla právě tuto námitku - vím, že karikatury ukazují chyby, které dělám a mám velkou snahu je odbourávat. Některé chyby ale - doufejme zatím - odbourat nedokážu, i když se snažím.
Při té příležitosti jsem si vzpomněla na zajímavý článek klinické psycholožky Heather Diamond s názvem The Third Time Around I am OK with Being a Good-Enough Mother - článek je sice o velmi specifickém problému v noci plačících miminek, ale přesto nabízí závěr, který je možné použít jako vodítko k řešení dilematu "nedobrého rodiče" i v jiných směrech:
Je důležité o chybách ve svém rodičovství přemýšlet a snažit se hledat řešení. Někdy je ale řešením i jen uvědomění si problému, jen řešení částečné, prozatímní nebo už i samotná cesta k němu. Podstatný je také přístup a naladění rodiče. Protože spíše než vyčerpaný zlomený člověk uvidí světlo na konci tunelu ten, který s pokorou přijme fakt, že je přijatelné být "sice ne ideální, ale vlastně pořád dost dobrý rodič."
Je důležité o chybách ve svém rodičovství přemýšlet a snažit se hledat řešení. Někdy je ale řešením i jen uvědomění si problému, jen řešení částečné, prozatímní nebo už i samotná cesta k němu. Podstatný je také přístup a naladění rodiče. Protože spíše než vyčerpaný zlomený člověk uvidí světlo na konci tunelu ten, který s pokorou přijme fakt, že je přijatelné být "sice ne ideální, ale vlastně pořád dost dobrý rodič."
RSS Feed
