O víkendu začal židovský měsíc elul a s ním se přiblížil i konec 11 měsíců, během kterých odříkávám kadiš za svého manžela Mošeho. 

Často se tvrdí, že prvních 12 měsíců po ztrátě manžela je po mladé ženy většinou nejtraumatičtější období jejich života (ale je možné, že třeba moc čtu, jak tvrdí Šmíl - viz níže:-). Je pravda, že stát se vdovou ve 39 letech je něco, co bych úplně nedoporučovala zkoušet, ale na druhou stranu bych poslední rok asi úplně neviděla brýlemi nezvládnutelného traumatu. To období pro mě bylo velkou školou, kterou bych bez přehánění nazvala "krásnou ztrátou". To, že tu Moše není, si uvědomuji každý den. Stejně tak si ale uvědomuji, že já žiju dál. Není to samo sebou, je tomu tak díky mnoha lidem a jejich velkým i malým skutkům, které mně, Johance a Rozárce pomohly velmi brzy najít pevnou půdu pod nohama.

Ráda bych proto konce období 11 měsíců a začátku židovského roku využila k tomu, abych alespoň některým jmenovitě poděkovala:

- Evě, která mi pomohla zařídit vše kolem šivy a se kterou to bylo tak fajn, že jsme si v legraci říkaly, že bychom si jednou mohly otevřít "profi šiva servis".
- Mišovi, který mě hned pár hodin po Mošeho smrti přemluvil, abych jela v létě vařit na skautský tábor - a byl to pak zážitek na celý život.
- Marianě, Ester, Evě, Radce, Ivance a Ireně za to, že v prvních dnech u nás tiše přespávaly, dávaly pozor, jestli něco jím a trpělivě poslouchaly mé přesvědčování, že "všechno bude dobrý".
- Chaně Jenny, která mě první večer doprovodila ze synagogy na metro a během 10 minut mi dala ženské rabínské rady, které mi doslova zachránily život.
- Elise za palačinky a mnohé dobré rady.
- Pavlíně a Ivaně za podporu během prvního šabatu.
- Míše za to, že se stala oblíbenou vyzvedávací tetou a poslala mi spoustu Mošeho srandovních smsek.
- Ondrovi, že za Mošeho nechal v Izraeli zasadit strom
- Eliášovi za to, že Mošemu hraje na Žižkově ukřičený písničky a dává na něj pozor.
- Chaimovi za vše kolem pohřbu a mnoho dalšího.
- Pavlovi, kamarádovi terapeutovi, který mi na mou otázku, co by mi poradil, řekl "poradit nepotřebuješ, protože to zvládneš". To mi moc pomohlo uvěřit, že to tak bude.
- Ester, Rebece, Jolance, Sáře, Adamovi a mnohým mým studentům, kteří mi nabídli, že pohlídají moje děti a budou je vodit na kroužky a často to pak dělali.
- Rišovi za skautskou a všechnu další podporu a za to, že mě naučil bramborové placky s olejem a česnekem, což je nejlepší jídlo na světě.
- Martě, která uspořádala ve škole sbírku na naše holky a pomohla mi nebát se, že budu bez peněz, i když jsem tvrdila, že se stejně nebojím (nebyla to úplně pravda).
- Marii a Kláře, které se mnou šly místo Mošeho na ples.
- Róze, která mi při naší schůzce nad svou seminární prací řekla - "ty jo, Gafno, ty seš fakt hustá." Róze je osmnáct...a mně to zvedlo sebevědomí.
- Ireně, která za mě celý rok platila naší paní na úklid a nechtěla, abych to věděla 
- rodičovi Jakubovi, který mi po vyprávění o Mošem řekl, že "to vidí podobně jako já", a slíbil mi, že mi jednou ukáže svoje tetování, které to dokládá (ještě to neudělal, ale pořád chovám naději:-)
- mladým manželům Garretovým, kteří nás vůbec neznali, ale nechali nás v jejich nepřítomnosti bydlet ve svém jeruzalémském bytě celý Pesach.
- Jirkovi za lednový dobrý rozhovor o tom, kdo z nás to má lehčí/těžší
- Mošeho kamarádovi dlouhovlasému pastorovi Vláďovi za ujištění, že Moše je tam, kde má být
- Evě, Věře a Mirce, které jako já ztratily manžela a po té začaly znovu žít a ukázaly mi, že je to možné.
- Martě, Jolance, Žofce a Kamile, které ztratily rodiče jako malé děti a vyrostly v normální milé a laskavé dospělé a ukázaly mi, že moje děti mohou také. 
- Ireně a Ondrovi za skvělou teplou šálu.
- Aničce za veselou čepici - kterou mi pak vzala Johanka a nosila jí celou zimu.
- masérce, která se divila, že mám tak ztuhlá záda a když tak dlouho vyzvídala, z čeho to je, až jsem jí to řekla, zaburácela: "Tak to já ti ještě zadarmo namaluju nehty!"
- Debbie, úplně cizí židovské babičce z Londýna, která se o nás dozvěděla a od té doby nám každý Roš chodeš posílá velkou obálku s košer sladkostmi
- Jakubovi a Matoušovi, kteří pro nás chtěli něco udělat a nakonec nám porazili dva nebezpečně rostoucí stromy na zahradě a vytrhli nám trn z paty
- Štěpánovi a Katce, kteří mi pomohli pochopit, že láska neumírá s tím, když milovaný člověk přestane žít.
- Petrovi, který si ze mě dělá legraci, až to bolí, ale přesto to často pomáhá.
- Lucianovi za to, že mi řekl, že jsem normální. 
- Dassy, Alexovi a Ethel, kteří jsou daleko, ale moc mi pomohli svým přátelstvím.
- Vráťovi, který měl s Mošem dohodu, že spolu přejdou za 3 dny Beskydy. Přesvědčil mě, že závazek zůstává v rodině a naučil mě pravidelně běhat (a pořád mě chválí a předstírá, že běhám dobře a statečně).
- Ireně, Janě a Šmílovi, kteří mi dali nedocenitelné rady z oblasti "co bys měla vědět, až půjdeš jednou poprvé na další rande" a zejména Šmílovi za výbornou radu "přestaň tolik číst a uklidni se".
- Ditě a Sáře za to, že nás vzaly o Vánocích do kina.
- Hance, která se nelekla, když jsem se v parku rozbrečela, když umřel Vojta.
- Tereze za to, že mi poslala hned první den zásilku Rohlíka.cz.
- Rambovi za jídlo na první dny.
- Žanetě za kytky.
- Zuzce a Radce za skvělý koš plný voňavých věcí a knížky pro holky.
- Danimu za to, že se se Mošemu postaral o parádní kámen v novém domově:-) 
​- Peerovi za nápis na ten kámen.                                  
- rabi Menimu, Jakubovi a Rafimu za to, že říkají za Mošeho kadiš pravidelně s minjanem
- rabi Menimu a rabi Davidovi za pomoc s vymýšlením, jak pokračovat ve výrobě košer vína a Jakubovi a Tomášovi za to, že nám pomáhají převést plány ve skutečnost
- Ondrovi a Aničce za nové etikety ke košer moštu
- Tomášovi, který přišel o ženu v podobné době jako já o Mošeho a který je můj "vdovský facebookový parťák".
- Sheryl za to, že napsala knihu Option B.
- Michalovi za všechny právní rady.
- Tomášovi za to, že mi pomohl napsat podivnou soudně nevymahatelnou závěť, a pak taky trval na tom, že "zaplatí to kafe".
- Tomášovi za to, že vzal holky na "fotr víkend".
- Erice a Jirkovi za to, že vzali Joho a Rózu na semifinále StarDance
- Noře McInerny a Jasonovi Rosenthalovi, které jsem nikdy nepotkala, ale kteří mi mluví z duše 
- všem, kdo přišli na šivu, jsou na mě hodní a všem, kdo ví, že mi pomáhá, když jsem i něco jiného než "Mošeho vdova".
​- Icikovi a Bertovi za to, že se narodili a ukázali mi, že život jde dál.

- ještě jednou Evě, Járovi, Ester, Petrovi, Danimu, Martě, Marianě a Mišovi za to, že jsou naši kamarádi a pomáhají nám tak, že to vypadá, že není nic lehčího než nám být nablízku a že to vlastně všechno zvládáme samy. Není to pravda, ale vypadá to, že je - jenom díky nim. 

- sice skoro na konci, ale úplně nejvíc a z hloubi srdce rodičům a své a Mošeho rodině, kterým jsem vděčná tak, že se to nedá napsat.

A nakonec Mošemu za to, že zemřel v období, kdy miloval nás a my jsme milovali jeho. Díky tomu už to tak zůstane napořád. 

Jakkoliv se to zdá bizarní, američtí židé na Štědrý den tradičně jedí čínské jídlo. Proč to tak je? 

I když je tato tradice ve Spojených státech velmi rozšířená, málokdo ví, kde se zvyk jíst čínské jídlo o Vánocích vzal. Pozadí jeho vzniku je ale překvapivě jednoduché a logické. 

Na konci 19. a začátku 20. století sídlily na Lower East Side na dolním Manhattanu dvě velké skupiny imigrantů, které nebyly křesťanského vyznání a tudíž neslavily Vánoce. Byli to židé a Číňané. Odhaduje se, že kolem roku 1910 žilo v New Yorku na 1 milion židů a ti tvořili celou čtvrtinu newyorského obyvatelstva (šlo o výsledek obrovské přistěhovalecké z carského Ruska na konci 19. století). Zatímco okolní svět se 24. prosince ponořil do oslav Vánoc a všechny obchody měly zavřeno, čínské restaurace, známé svou snahou získat zákazníky bez ohledu na dny volna, byly stále v provozu. A protože do China Town to bylo ze židovských čtvrtí co by kamenem dohodil, našli si newyorští židé velmi rychle cestu právě na "vánoční" čínskou nudlovou polévku, sweet and sour chicken a fortune cookies.

Dnes najdeme (nejen) na Manhattanu celou řadu čínských restaurací, které podávají sice tradiční čínské jídlo, ale mají neprůstřelný hechšer a všechno jejich jídlo je košer. V New Yorku kolem roku 1900 tomu tak samozřejmě ještě nebylo. Nicméně již tehdy velké množství tamních židů na košer jídle netrvalo a zároveň - což jsem zjistila teprve letos - mnoho tehdejších židů považovalo čínské jídlo za "kosher style" z toho důvodu, že v naprosté většině neobsahuje mléko - tedy alespoň (hodně) vzdáleně připomíná košer pravidla o oddělování masového a mléčného.

Pokud si i vy chcete letos udělat "Jewish Christmas with Chineese and movie", níže najdete pár jednoduchých receptů na čínskou židosvko-vánoční klasiku. Všechny recepty jsou vegetariánské, protože u nás bude večeře bezmasá. V případě zájmu najdete další (i masové) recpety na výborném blogu Nosher:

1) Horká sweet and sour vegetariánská polévka​

Recept najdete zde.

3) Vegetariánské jarní závitky z rýžových placiček

Recept najdete zde.

​4) Koláčky štěstí (fortune cookies)

Klidné zimní dny:-)

Před patnácti lety jsem jsem na první den Sukot zahřívala své prvním jeruzalémským deštěm zkřehlé prsty u výborného vegetariánského kari v suce svého učitele Shayi R. Vedle mě seděli ještě další hosté - mladý izraelsko-maďarský pár a jejich dvě děti. Během jídla jsme přetřásali vše možné a došla i řeč na to, jak se tito dva manželé seznámili. Říkali, že se shodou okolností potkali právě na Sukot. Oba byli na dovolené v jednom nejmenovaném evropském městě a během svátku stánků přišli do místní komunity na večeři na první Jom Tov. V ten den se ale na tom místě sešlo více lidí, než se do místní suky vešlo. Zoufalý tamní rabín požádal po chvilce rozmýšlení všechny ženy, aby suku opustily a sedly si před ní, protože povinnost sedět v suce se vztahuje na muže a pro ženy je tato micva dobrovolná. Všechny ženy včetně mladé Maďarky tedy ze suky odešly. Výše zmíněný Izraelec ale nepovažoval rabínovo rozhodnutí za správné, a tak účastně odešel mimo suku s ostatními ženami. Náhodou skončil u jednoho stolu se svou budoucí ženou...a zbytek už dopsal život sám. Neboť jak praví pohádkový pan Lustig - svět je malý a o náhody tu není nouze.

O pět let později jsem během šabatu na chol ha-moed Sukot seděla ve své vlastní suce ve svém novém obydlí a měla jsem pozvanou malou společnost na melave malka. Byla to vlastně večeře míněná jako omluva jednomu z pozvaných hostů za příkoří, které jsem mu způsobila před Roš ha-šana. Pozvala jsem tenkrát jako svou duševní podporu jeho 3 přátele - manželský pár a jeho kamaráda M. Ten večer jsem udělala z pocitu viny horu dobrého jídla, a tak po večeři spousta dobrot zbyla. M., dlouholetý starý mládenec, který byl na večeři - přiznávám - jen jako stafáž - mě poprosil, jestli by si mohl vzít domů "ten moc dobrý lilek s česnekem a rajčaty" a nemám nejmenší pochybnost, že to bylo čistě ze staromládeneckého hladu. Dala jsem mu na něj krabičku, která se mu cestou domů uprostřed noci v jeho domovském Českém středohoří otevřela v batohu. Když dojel domů, tak mi o tom pak napsal, já jsem se omluvila, že jsem krabičku špatně zavřela, on mi ji přijel vrátit, šlápl u toho ve dveřích na mou kočku, zlomil jí nohu, dávali jsme jí první pomoc a ... protože svět je malý a o náhody tu není nouze, dnes peru podkolenky dvěma našim společným dcerám.

Sukot je skvělý svátek - po dnech Jamim noraim, které bývají těžké svou zátěží připomínky nelehkých chvil předchozího roku, přichází doba teplého kakaa v chladné suce, večeří pod širým nebem a klidu s rodinou nebo přáteli při dobrém jídle.

Jakkoliv to možná zní pateticky, mám ráda i své dva sukotové příběhy, které jsou pro mě důkazem, že náhody neexistují a že Bůh má úžasný smysl pro humor. 

​Chag sukot sameach! 

Dnes bych ráda pokračovala v třídění internetových zdrojů, které se podle mě dají velmi dobře využít při výuce dětí. Tentokrát půjde o videa, která ukazují práci různých lidí, kteří pracují na židovské obci a vysvětlují, co daný člověk dělá, popřípadě vyvracejí některé nepřesnosti, které o těchto povoláních mezi lidmi kolují.

Mašgiach
Mašgiach je člověk, který pracuje v košer restauracích, jídelnách nebo jiných potravinářských provozech. Není to kuchař ani pomocná kuchařská síla, jeho úkolem je dohlížet na to, aby se v daném provozu dodržovala všechna pravidla košer kuchyně. Díky přítomnosti mašgiacha získává daná restaurace nebo firma hechšer - potvrzení o dodržování kašrutu, který pak zákazníkům potvrzuje, že zde mohou jíst.

Mašgiach většinou zejména kontroluje suroviny, které do dané restaurace přicházejí. Dává pozor na to, aby všechny byly košer a zároveň se ujišťuje, že do masových jídel nepřijdou žádné mléčné ingredience a naopak. Dále kontroluje zeleninu, luštěniny a bylinky tak, aby neobsahovaly žádný hmyz (který mi židé nesmíme konzumovat), odděluje chalu z těsta při pečení a prohlíží vajíčka, aby neobsahovala krvavé skvrny, které jsou pro košer kuchyni také nepřípustné. Navíc každý den ráno zapaluje oheň (zapíná elektrické spotřebiče) v kuchyni, aby se všechna jídla mohla podávat jako "bišul jisrael". Lidé se často mylně domnívají, že košer jídlo získává svou košernost tím, že jej mašgiach nebo rabín požehná. To je ale mylná představa - rolí ortodoxního žida v kuchyni je kontrola složení a přípravy jídla. Výsledné jídlo je košer díky tomu, že neobsahuje žádné nekošer složky.

V prvním videu je vidět práce mašgiacha rabiho Hyama Marylese v luxusní newyorské restauraci A Reserve Cut a provede vás jeho pracovním dnem od rána do večera.

V dalším videu je vidět práce bývalého mašgiacha pražské restaurace King Solomon. V této ukázce je dobře vidět všechny hlavní práce mašgiacha - zapínání přístrojů a kontrola luštěnin a vajec.

Šochet
Šochet je židovský řezník. Poráží drůbež a větší zvířata - savce (nikoliv ryby) pro potřeby košer kuchyně. Jeho hlavním úkolem je porazit zvíře podle halachických zásad - tedy tak, aby netrpělo, rychlým řezem ostrým nožem v přesně určené oblasti krku daného zvířete. Šochet později zkontroluje vnitřnosti daného zvířete, aby se ujistil, že bylo zdravé. Maso dobře opláchne od krve, nasolí jej, aby odstranil poslední zbytky krve a znovu jej opláchne.
Video demonstrující práci šcheta jsem hledala opravdu dlouho - na internetu jich je mnoho, ale buď toho moc neukazují, nebo naopak ukazují příliš na to, aby se na videa koukaly městské děti, které jsou pohledem na práci s masem často dost otřesené.
Nakonec používám toto video z kaparot v jedné izraelské ješivě, ve kterém jsou všechny části šchity velmi dobře viděta zároveň mi přijde přiměřené věku dětí.   

Sofer
Sofer je člověk, který píše svitky Tóry, klafy do mezuz a případně další tradiční židovské písemnosti. Nejlepší video, které jsem našla, představuje práci ženské soferet. Ačkoliv neexistuje shoda na tom, zda žena může tuto práci vykonávat, toto video přesto používám, protože ze všech, co jsem našla, nejlépe tuto práci vysvětluje.

Mikve
Poslední video není o práci, ale o místě - o rituální lázni mikve. Je z mého oblíbeného blogu Jew and the City. Začátek je sice trochu infantilní, ale vysvětlení je velmi dobré.

Třeba se vám videa také budou hodit nebo si je možná rádi jen tak pustíte pro zajímavost. Jestli vše dobře půjde, příští úklid se bude týkat životního cyklu.

​Krásné léto!

                                                                                                                                             Foto "našeho" tábora

Židovský oddíl Tuvia byl letos adoptován "běžným" skautským oddílem L., ve kterém vyrostl jeden z naších oddílových vedoucích Mi. Nejenže L. přizval Tuvju na svůj tábor, ale opravdu jej přijal s otevřenou náručí se všemi jeho židovskými zvláštnostmi. V táboře je společná jídelna, která má na jednom konci běžnou táborovou kuchyň a na druhém menší kuchyň vařící košer jídlo. Děti dostávají pokud možno stejné menu, aby byl rozdíl minimální a děti si nezáviděly (i když mě o pravdu rozesmálo, když mi nad miskou fazolí jedna ze skautek z L. řekla, že by si stejně raději dala to obyčejné vajíčko, které jsme k fazolím měli my, místo velmi lákavě vypadajícího vepřového párku, který měla ona). Všichni skauti se rovným dílem dělí o všechna práva a povinnosti. Celý tábor se ale v pátek večer věnuje přípravě tábora na šabat, jídlo vaří v Setnově hrnci, aby zůstalo teplé i po příchodu šabatu. Skauti si navzájem respektují své dva dny odpočinku a i v programu a v táborových rituálech (nástupu, službách atp.) se projeví šabatový odpočinek. Všichni dohromady pak sobotu zahajují společnou tradiční šabatovou večeří.

Při svém učitelském povolání jsem zažila celou řadu výjimečných šabatů, ale tento byl unikátní v tom, že:

• nežidovští účastníci šabatu byli ve velké převaze, přesto s odzbrojujícím respektem a velkou přirozeností přijali šabat za svůj. Nebrali sobotu jako něco divného nebo zatěžujícího. Dovolím si tvrdit, že samozřejmost jejich respektu k šabatovým zvyklostem je zakořeněna v jejich velké úctě k jejich vlastním rituálům a pravidlům, které jsou silnou součástí skautské kultury.
• při sobotním skautském děkovacím rituálu několik malých dětí upřímně poděkovalo židoskautům za to, že jim ukázali šabat a konkrétně vyjmenovaly, co zajímavého se o židovství naučili. 
• sama jsem se naučila spoustu nových šabatových dovedností (jak připravit bojovku v lese tak, aby při ní nedošlo k porušení šabatu nebo ... jak dojít o šabatu úplně potmě bez baterky do lesa na latrínu:-)
• barchesy, které peču na šabat pro naši rodinu, často jíme ještě ve středu dalšího týdne. Ovšem tentokrát se na táboře hned v pátek při večeři po chalách zaprášilo, a to ačkoliv jsme jich s R. předem napekly a na tábor navezly celou hromadu. Jedno z menších vlčat se dokonce rozbrečelo, když zjistilo, že chaly už došly (je ale pravda, že tento klučina celý pátek držel bobříka hladu...nicméně skautská práce je náročná a tím i skautský hlad je obrovský - a to každá židovská matka opravdu ráda ocení).

                                                                                     Jednu z chal jsme s R. upekly ve tvaru skautské lilie.

Největším zážitkem byl pro mě ale tábor samotný. Ohromný dojem na mě udělala změna, kterou J. za týden mezi skauty prošla. Na miniaturním prostoru svého stanu měla vzorný pořádek, vše měla srovnáno do komínků, složené měla dokonce i špinavé prádlo včetně toho, že měla napárované i (od prachu úplně černé) špinavé ponožky. Myla po sobě nádobí, uklízela po sobě. Bez mrknutí oka a náznaku strachu se po táboře pohybovala ve tmě, s odzbrojující rychlostí reagovala na různé typy hvízdání vedoucích, která vyzývala k nejrůznějším nástupům nebo úkolům. Se svou stanovou spolubydlící G. pořád něco zpívala, s velkou úctou, ale zároveň beze strachu a přátelsky se chovala ke svým vedoucím. S vážností mluvila o svém světluškovském slibu, který ji čeká na konci tábora, všechny úkoly táborové hry brala smrtelně vážně.

Není divu, že se v současné době mluví o skautingu jako o nejlepší průpravě pro budoucí osobní i profesní život a nepřekvapí, že zájem rodičů o skauta v posledních letech setrvale roste. Skaut je opravdu výjimečný a jak jsem se sama přesvědčila, od malička učí děti, aby:

• přirozeně respektovaly pravidla. Dělá to tak, že pravidla dávají smysl a každý si může vyzkoušet, že jejich dodržování všem pomáhá a naopak porušování mnohým ztěžuje život. Pravidla platí pro všechny, včetně dospělých, kteří jsou naopak těmi prvními, od koho se očekává, že je budou ctít. Dospělí nebo starší děti jsou díky tomu pro menší velmi přirozenou a automaticky respektovanou autoritou.
• pomáhaly menším nebo slabším, aby ctily skautské zásady, zasazovaly se o ochranu důležitých hodnot. Být empatický a nápomocný je mezi skauty ctnost. Být zlý nebo zákeřný je přirozeně bráno jako něco nežádoucího, nikoli jako výhoda nebo převaha
• v mladém věku uměly přijmout odpovědnost za aktivitu pro ostatní děti nebo se postaraly o svou vlastní družinku (to, co dokáží teenageři jako roveři je fenomenální - viděla jsem to znovu na táboře a mám také vynikající zkušenost s lauderovskými studenty - rovery při organizování školních akcí (jak už jsem psala tady).
• dokázaly být čistotné i ve velmi primitivním prostředí.
• spokojily se s málem a měly radost z drobných, ale důležitých věcí (jako když někdo vyrobí lávku nad rozbahněným vstupem do řeky nebo vyrobí z kusu dřeva a provazu pro ostatní houpačku na stromě - což jsme obojí zažili u sobotního děkovacího rituálu).
• aby uměly druhému poděkovat (viz předchozí bod).
• aby uměly přijmout odpovědnost za to, když něco udělají špatně (opomenutí nebo zapomenutí se nahrazují prací navíc nebo pomocí při společných úkolech a děti tyto "tresty" berou jako přirozenou součást pravidel, často dokonce s nadhledem a humorem).
• aby ctily rituály, účastnily se jich přirozeně a samy dbaly na to, že rituály proběhnou správně (v současném podle mého velmi nezdravém českém prostředí podivné národní "hrdosti" založené na strachu z neznámého je dojemné vidět malé děti zpívat českou hymnu při večerním snímání vlajky, důraz na to, aby i prťata uměla správně vlajku nést a složit nebo již výše zmíněná přirozená starost o to, aby rituál někoho jiného, kdo je u mě hostem, proběhl tak, jak má)
• aby překonávaly strach a posouvaly hranice svých možností a nebyly "z plyše":

a co je možná nejdůležitější:

• aby zažily pocit úspěchu a radost z toho, když něco udělají dobře nebo překonají samy sebe. I děti, které jsou malé, pomalé, zapomnětlivé nebo bojácné, zažijí ocenění ostatními, pocit, že se jim něco povedlo. Každý splněný úkol nebo zásluha se oceňuje na nástupu před ostatními, skauti si za dosažené hodnosti a odměny gratulují potřesem ruky a tleskají si navzájem. Všechna ocenění mají fyzickou podobu před všemi získaných přívěsků a kamenů na krk či totem nebo nášivek našitých na kroji.

​
A navíc - jako bonus - je u skautů sympatické, že se před nimi nemusím stydět za své v nežidovském prostředí divně znějící židovské jméno. Vedle přezdívek "Škrtátko", "Plamínek", "Koko" nebo "Fíďa" zní "Gafna" úplně normálně:-)​

Šabat na skautském táboře pro mě byl velmi dojemný a obohacující. Bez přehánění mohu říct, že skauting je pro mě velkou inspirací. Jednak jako pro učitelku a pro mou práci s dětmi a pro učení v komunitní škole, zároveň se od něj určitě máme co učit i jako židovská komunita, tedy komunita lidí, kteří na vysokou příčku staví dodržování pravidel, respekt k tradici, úctu k druhému, empatii a gmilut chasadim.

Ráda využívám této příležitosti, abych vyjádřila své i M_eho velké díky vedoucím našeho oddílu H. a Mi. a logistické podpoře v zázemí Ma., kteří v potu tváře vydupali český skautský židovský tábor ze země, přivedli jej k životu a o naše malé židoskautíky se i s jejich vrtochy denně starají a provázejí je jejich skautským životem. Velký respekt a díky patří domovskému oddílu tábora - L., který se Tuvji ujal a který má tak přátelské a šikovné děti i vedoucí. Můj respekt patří všem, kteří v létě obětují svou drahocennou dovolenou nebo studentské prázdniny a většinou bez nároku na honorář (a často i za vlastní finanční spoluúčasti) se věnují dětem a pomáhají z nich vychovat dobré kamarády a příjemné a odpovědné lidi. Z jejich obětavé práce máme totiž velký prospěch my všichni - ať již jsme rodiče skautů, vlčat a světlušek nebo jen lidé, kteří jsou vděční, že ve svém životě potkávají sebevědomé, ochotné a zásadové dospěláky, kteří jako malí skautským hnutím prošli.

My učitelé si často v červnu a v červenci děláme pořádek ve svých věcech – probíráme staré přípravy, vyhazujeme nadbytečné papíry, necháváme si to, co si myslíme, že určitě použijeme příští rok, plánujeme, jak hned od září budeme mnohem organizovanější než vloni a příští červen a červenec už nebudeme muset čelit tak neorganizované hromadě věcí.
 
V moderní době k úklidu fyzickému přidáváme ještě úklid elektronický, a tak se letos pokusím udělat si pořádek v internetových zdrojích, které používám ve škole a které by se mohly hodit i vám. Dnes začnu zdroji týkajícími se Tanachu:

1. Free bible images 
Tuto stránku používám při učení pořád – obsahuje story-boardy (komiksy beze slov) všech možných biblických příběhů. Buď podle nich sama příběhy vyprávím, nechávám děti, aby je vyprávěly oni, používáme je vytištěné a rozstříhané k tomu, aby děti správně jednotlivé obrázky podle příběhu sestavily nebo z obrázků vytváříme sami komiksy nebo „jakoby“ instagramové nebo facebookové profily biblických postav. Skvělý zdroj, doporučuji. Odkaz najdete zde.

2. Parašat ha-šavua 
Při přípravách vyprávění o paraše daného týdne nejvíc používám krátká shrnutí na stránkách chabad.org – buď sekci Parasha in nutshel nebo Parasha roundup. Skvělá je také sekce Covenant and conversation na výborném webu Rabiho Sackse.

3. Youtubové kreslené filmy 
Youtube je plný krátkých filmů, které stručně a jasně vysvětlují jednotlivé příběhy nebo koncepty Tóry. Můj nejoblíbenější je G-dcast.com (youtube kanál je zde), na kterém najdete třeba vysvětlení toho, jak vypadal miškan, co dělal nejvyšší velekněz a podobně.

4. Veřejně dostupné hrané filmy o biblických postavách
​Na youtube je nahrána spousta dobrých filmových zpracování biblických příběhů – často připravovaných s týmem rabínů, kteří do scénáře přidali různé midraše a klasické židovské interpretace děje. Najdete tu například příběhy o Abrahámovi, Jákobovi, Josefovi, Mojžíšovi, Samsonovi, Davidovi nebo Šalamounovi, Ester, Jeremiášovi a dalších. Jejich jedinou nevýhodou je jejich velká délka a často scény, které nejsou pro malé děti úplně vhodné – nejlepší je tedy se na film podívat předem.

​Když jsem se jako malá prala nebo hádala se svým bratrem, náš táta nad námi kroutil hlavou a říkal: "Když se nedokáží domluvit tak blízcí lidé, jako je bratr a sestra, jak se mají domluvit národy světa a neválčit?" Na tátovo bědování jsem si nedávno vzpomněla při sledování facebookových diskusí nad prohlášením "Židé za spravedlivý mír". Zhrozila jsem se nad tím, co si čeští židé navzájem dokáží říct. 

Dnes je 17. tamuzu, postní den, který otevírá 3 týdny vedoucí k Tiša be-av, připomínky zboření Chrámu. Rabíni vysvětlují, že tato tragédie byla trestem za nenávist a spory, které mezi sebou tehdejší židé měli. Napadá mě, že se můj táta možná mýlil - třeba je někdy snazší domluvit se s někým, s kým si nejsme tak blízcí. U lidí, se kterými jsme spojení na dlouhou dobu nebo navždy, to může být naopak mnohem těžší. 

Diskuse nad politickou situací v Izraeli nejsou obtížné jen pro české židy, snadné to není nikde. I proto se úvahám nad tímto fenoménem věnuje rabi Sacks v posledním blogovém příspěvku na svém webu. Originál článku najdete zde. Můj kostrbatý překlad naleznete níže.

Nějakou dobu jsem na blog nepsala a dlouho tu vysela odložená kniha, ale brzy zase pár řádek utrousím:-) Díky za vaši přízeň LBŠ

Na našem pesachovém stole byly zatím 2 domácí moučníky - oba jsem dělala letos už dvakrát, jedly je dokonce i moje vybíravé děti, takže by mohly najít uplatnění i u vás.

První je náš tradiční rodinný. Jmenuje se macelkoš do naší rodiny jej přinesla moje babička Marjánka (z´l). Za jejího života jsme jej na seder jedli vždy se šodó z bílého vína. Šodó já vynechávám, ale jinak tento pesachový carrotcake dělám každý rok.

, Budete potřebovat:

• 5 vajec (rozdělte na bílky a žloudky)
• 1 a 1/2 hrnku nastrouhané mrkve (cca 2-3 větší mrkve)
• 1 celé rozpuštěné máslo (250g) 
• 1 hrnek cukru (záleží na vás, zda použijete bílý či třtinový)
• kůru z jednoho citronu (s chemicky neošetřenou kůrou)
• šťávu z jednoho citronu
• 3/4 hrnku macesové moučky
• 1 lžíce bramborového škrobu
• 1 kypřící prášek/ jedlou sodu
• podle chuti můžete přidat kokos nebo drcené ořechy

Společně našlehejte cukr, žloutky a rozpuštěné máslo. Přidejte nastrouhanou mrkev, kypřící prášek, macesovou moučku, barmborový škrob, citronovou kůru i šťávu + případně oříšky a promíchejte. Ve vedlejší míse ušlehejte sníh z 5 bílků. Sníh jemně vmíchejte do první směsi. Pečte ve vymaštěné formě na 180 C dokud buchta neztuhne (zkuste klasicky zapíchnutým párátkem).
​​
Recept radím dělat ze šťavnatých mrkví a nešetřit na másle ani vejcích, jinak je buchta suchá.

Další recept jsem letos zkoušela poprvé podle facebookového videa na stránce Jewlish, které na blogu bohužel nelze sdílet. Je to neuvěřitelně dobré, určitě to vyzkoušejte. Recept jsem mírně upravila. Níže přiložené foto je ze stránky Jewlish, můj muž M. dnes v noci zbytky druhé várky vyluxoval při svém půlnočním náletu, takže vlastní ukázku v současné chvíli nemám. Původní recept přidává do těsta před pečením ještě kousky mléčné čokolády, ty jsem já už vynechala.

Budete potřebovat:

• 1 rozpuštěné máslo (250g)
• 1 hořkou čokoládu (100g)
• 50g holandského kakaa
• 1/2 hrnku bílého cukru
• 1/2 hrnku třtinového cukru
• 3 velká vejce
• 1/2 hrnku nastrouhaného kokosu
• 1-2 lžíce bramborového škrobu (záleží na tom, zda chcete mít brownie víc suché nebo šťavnaté)

Máslo rozpusťte na lehkém plameni společně s čokoládou. Odstavte. Smíchejte s kakaem a oběma cukry. Dobře promíchejte. Přidejte vejce, kokos a bramborový škrob. Hmotu dejte do formy vyložené pečícím papírem. Pečte na 180 C dokud na vpíchnutém párátku zůstávají kousky tekutého těsta.

​Moadim le-simcha!

Ačkoliv se to možná z mých pesachových postů z minulých let nezdá, musím učinit zásadní přiznání - v hloubi duše trochu úchylným způsobem miluji pesachový úklid.

Jistě, před sedery mívám lehkou úzkost z toho, jak vše stihnu, ale díky určitému systému budovanému několik let až na výjimky zažívám u příprav na Pesach něco, čemu by se s nadsázkou dalo říct pesachové uklízecí flow. Typicky je to v situaci, kdy je byt krásně uklizený naší skvělou paní na úklid, já jsem z něj s úlevou v minulých dnech vyhodila několik zbytečností, lednice a mrazák jsou odmražené a vyčištěné, archeologické potravinové hrůzy z nich jsou vyhozené a já jsem společně s M. uprostřed uklízení kuchyně. Dívám se, jak je jídelna čím dál čistější a voňavější a s pocitem zadostiučinění sleduji, jak do výlevky odtékají špína, drobečky a mastnota a nenávratně mizí s odtékajícím vírem nevábně zapáchající vody. A já vím, že jsem to zvládla, špínu i chámec jsem přemohla a teď už to bude jen dobré. Vyvrcholením bývá okamžik kolem 2. hodiny ráno, kdy je všude ticho a klid, všechno je hotové, byt voní čistotou, otevřeným oknem dovnitř proudí čerstvý vzduch a já sedím u kuchyňského stolu, oddechuji a těším se z toho krátkého okamžiku před začátkem vaření, kdy je všechno čistočisté a bez poskvrnky.

Mnoho let jsem měla obavy, že mé flow je ve skutečnosti jistý druh duševní poruchy, ale dnes jsem přesvědčená, že to může být jen fyzický projev vnitřní potřeby mít v životě pořádek. Ne náhodou odborníci na psychické zdraví tvrdí, že pokud si chceme uklidit v duši, může nám v tom pomoci i úklid fyzického prostředí, ve kterém žijeme, tedy něco, čemu se říká "declutter".

Úklid chámecu a výměna nafouknutého a kynutého za jednoduché a macesové připomíná během Pesachu svobodu. Odhození zátěže, něčeho, co nás svazuje a začátek nového, volného, situace, kdy můžeme svobodně a lépe dýchat. V části "magid" hagada velmi moudře říká, že záchrana a vykoupení není něco, co se stalo jen našim předkům v Egyptě. Může se to dít každému z nás tady a teď. 

Ať už věříme, že zdrojem tohoto vykoupení je Bůh, pomoc či láska druhých, naše píle nebo kombinace všeho zmíněného, osvobození mysli od zátěže a konec jha problému, který nás dlouho tížil,  je jeden z nejúlevnějších pocitů, které člověk může mít. Pokud to dokážeme zařídit tak, aby pro nás fyzický úklid na Pesach byl zároveň příležitostí k uvědomění si, že jsme vděční že něco, co nás trápilo, v minulém roce skončilo, nebo možností přemýšlet nad tím, jak ke svobodě vykročit, tím lépe pro nás. Ještě než začal samotný Pesach, my už máme co slavit.

Chag Pesach sameach!