S J. chodí na balet ještě několik dalších holčiček ze židovské obce. S maminkou jedné z nich jsme se radily, zda holky na představení poslat. Náš rozhovor trval asi 5 minut a hned jsme se shodly, že své dcery na představení pošleme a celá rodina se na ně také přijdeme podívat. Halachických problémů jsme si vědomy, jistě bychom se rozhodovaly jinak, pokud by představení bylo na šabat, nicméně tentokrát u nás jasně dostalo přednost vědomí důležitosti představení, na které holky dlouho trénují, ve kterém mají odpovědnost za výsledek práce celého týmu a které je pro ně vyvrcholením celého půlroku baletního snažení.
- Před nějakou dobou se ke mě při šabatovém kiduši v synagoze přitočil jeden můj kamarád, který je jako já rodičem malých dětí. Je to mimochodem jeden z nejlaskavějších lidí, které znám, což se projevuje samozřejmě i v tom, jaký táta to je. Vyprávěl mi, jak mu jeho syn někdy říká, že už nechce být žid. Bývá to v situacích, když je pro něj těžké dodržovat šabatová omezení nebo když se trápí nad úkolem z hebrejštiny, který je pro něj složitý.
- Vzpomínám si, jak byla J. zmatená, když na poslední den letošního Pesachu, který spadal na šabat, chtěla udělat táborák a bylo pro ní velmi těžké pochopit, proč jsme ho mohli dělat předchozího dne, i když to byl taky svátek, ale nyní už to "táta nechtěl dovolit." Pak se zeptala, jestli "už teda aspoň může jíst normální sušenky." Když jsme jí vysvětlili, že není možné ani to, s dětským zoufalstvím dupla do podlahy a řekla "že už je to pro ni opravdu těžký."
- Kamarádka mi vyprávěla, že když měla v práci období velkého stresu, začala během šabatu i při vědomí zákazu zemědělských prací během dne odpočinku přehazovat kompost, aby se fyzickou prací po těžkém týdnu zbavila úzkosti a mohla fungovat pro svou rodinu o šabatu jako máma. Měla z toho špatné svědomí, ale říkala, že v ten okamžik to pro ni bylo něco jako pikuach nefeš, porušení halachického zákazu v situaci, kdy je v sázce lidské zdraví.
Při hledání řešení situací podobných těm, které jsem popsala výše, se snažím řídit příběhem, které mi v jiné souvislosti vyprávěl můj kamarád L.:
Žili byli máma a táta, kteří měli výčitky svědomí z toho, že se svým dětem dostatečně nevěnují a tráví s nimi málo času. Rozhodli se proto uspořádat v neděli velkou rodinnou výpravu na dětské divadelní představení, které se konalo na středověkém hradě. Na výlet si vyhradili celý den volna. Tentokrát nechali doma auto a vyrazili na cestu vlakem. Už od začátku byl výlet velký úspěch - počasí jim přálo, cesta motoráčkem všechny nadchla, děti byly veselé a nerušenou pozornost rodičů si užívaly plnými doušky.
Ještě jednou pro jistotu říkám říkám, že účelem tohoto článku není říct, že není důležité dodržovat micvot. Nechci ani říct, že správnou cestou je kompromis. Chci jen říct, že když přijde složitá rodičovská situace, ve které proti sobě stojí halacha a jiné oprávněné zájmy našich děti, je možná dobré myslet na to, "kvůli čemu tu vůbec jsme" a čeho se snažíme jako rodiče ve své výchově dosáhnout.
Tedy alespoň tak mi to přijde v současném stádiu mého židovského rodičovství:-)